Cesta Prince

Část 11

Cesta prince, část 11

Takhle to nesmí zůstat. Je to příliš nebezpečné pro něj i pro mne. Nenávist ho v tomto případě dokáže ochránit mnohem víc než láska. V mém případě...mne láska zradila pokaždé.

Měl bych rozumět sám sobě. Měl.

Ale porozumění přináší jen další bolest.

***

„Pottere, co –"

„Malfoyi! Já tě sakra tak nesnáším!" řekl Harry, rozpřáhl se a zabořil Zmijozelovi pravačku do hlubin měkkých tkání na tváři. Hůlka, kterou měl zastrčenou v kapse bradavického pláště, se zachvěla a sama od sebe vypustila pár jisker, které propálily černou látku. Schválně ji nevyndal, aby opět nedošlo ke kouzelnickému souboji, na který Malfoy připravený byl – na souboj pěstí už však očividně nepomyslel.

Draco, kterého rána překvapila a srazila na zem, se nezmohl na jediné slovo. Harry se zašklebil, když si vzpomněl, jaký políček mu vyťala Hermiona ve třetím ročníku, pomodlil se, aby to nikomu nevyžvanil – koneckonců, byla by pro něj hanba přiznat, že ho praštil Nebelvír – a odešel. Jablko, které Malfoyovi při té ráně vypadlo z ruky, ještě odkopnul pryč přes celou chodbu.

Od pobytu ve sklepení uplynuly dva týdny. Harry po celou dobu profesora lektvarů neviděl, a zas a znovu přemítal nad tím, co bylo skutečné, a co ne; už si začínal připadat jako křeček běžící ve dne v noci v kolečku. Jestli vypil jen ten škytací lektvar (dost pochyboval, co to ve skutečnosti bylo – vždyť ani jednou neškytl), co všechno se mu mohlo v hlavě poplést? Byl vůbec Snape tehdy ve sklepení? Začal pochybovat dokonce i o jeho slovech, ale ty vzpomínky byly natolik jasné, že jejich případná nepravost mu připadala nemožná. Divně se přeci cítil až následující den, kdy se stala ta věc – ale to byl zase pod vlivem matoucího kouzla. Tak co se sakra stalo a co ne?!

Jediné možné vysvětlení by přišlo z jediného zdroje – přímo od Snapea. Otřásl se při představě, že by zaklepal na dveře Snapeova kabinetu (pokud tu vůbec je) a začal se vyptávat – vždyť na co by se ho asi tak zeptal? Rozhodně za ním nemůže přijít a ptát se – takže jste tedy miloval mou matku? Milujete mě? Vyspal jste se se mnou, pane profesore?? Ne, větší potupu si nedokázal představit.

Ohlédl se přes rameno, jestli ho náhodou Malfoy nepronásleduje, ale všude byl klid. Díky aspoň za ten Pobertův plánek, pomyslel si, když si lehce protřepal ruku, která stále ještě cítila náraz do cizího tělesa. Nechápal, co jeho nepřítel dělal zrovna v sedmém patře, ale rozhodně ho potěšilo, že ho tentokrát našel – a že stihl dostatečně rychle i odejít. Vlastně ani nepředpokládal, že by mohl vyváznout takhle lehce, ale Malfoy je zřejmě vykolejený sám od sebe – přeci jen, jak se k němu Snape choval bylo nadmíru podivné – takže nevěnuje okolnímu světu tolik pozornosti jako obvykle, když měl zastání u profesora své koleje.

Nakonec to nechal plavat. Uvědomil si, že původně vyrazil na brzkou večeři a pak ho čekala podivná hodina u Brumbála, o které ho informoval právě Snape. Trochu podrážděně si odfrkl, o kolik pater dolů zase musí do Velké síně přesunout, ale vyrazil, aby si stihl vzít navíc pár sirupových košíčků.

***

„Tak jaké to bylo Harry? Co ti vlastně chtěl?"

Hermiona seděla v krbem vyhřáté společenské místnosti. Bylo už dost pozdě, takže v ní nikdo kromě nich nikdo nebyl, ale oheň v krbu stále plápolal, jako by cítil přítomnost dvou mladých kouzelníků a chtěl je udržet v teple.

„No," zaváhal Harry, „bylo toho hodně. Hermiono, proč tu není Ron?"

„Ach, omlouvám se, měla sem ti to říct – byl si zalétat na koštěti a vsadil se s Ginny, že za letu chytí potlouk. Jenže už byla skoro tma a ten hloupej míč mu samozřejmě pěkně pocuchal žebra. Ginny tedy říkala, že to byla ohromná legrace, ale madame Pomfreyová si Rona nechala na ošetřovně kvůli kostirostu. Samozřejmě, musela jsem slíbit, že mu povím všechno co od tebe uslyším." Harry překvapeně trhl obočím.

„Vážně? Potloukl ho potlouk? To je ale šikula, kostirost není nic příjemného.."

„No jasně. Já mu říkala, ať se jde radši učit, ale on ne. Je nepoučitelný," zavrtěla Hermiona hlavou. „Ale bude v pořádku. Teď mi řekni, co se dělo."

Harry se zadíval do plamenů. Myslí mu prolétla vzpomínka, jak ve čtvrtém ročníku pomocí téhož krbu rozmlouval se svým strýcem Siriusem o nástrahám Turnaje tří kouzelníků. Co by asi Sirius řekl na to, co se tu děje?

„Chce, abych s ním pátral po viteálech." Hermiona nakrčila obočí.

„Viteálech? O tom jsem nikdy..."

„Neslyšla, já vím. Ani jsi nemohla. Ve škole nezbývá jediná kniha, ve které by ses o nich dočetla. Tu poslední odtud odnesl sám Voldemort, ještě jako Tom Raddle." Harry se zhluboka nadechl.

„Viteál je část kouzelníkovy duše, která se oddělí při spáchání vraždy. Pokud ji uložíš do nějakého předmětu, nezemřeš, ani pokud je tvé fyzické tělo zničeno. Dokud není zničen viteál, jsi prakticky nesmrtelná."

Do ticha dál vesele praskal oheň v krbu. Hermiona šokovaně zalapala po dechu.

„Nes-nesmrtelný? On vážně nemůže zemřít? Kvůli jednomu –"

„Ne kvůli jednomu, Hermiono," přerušil ji Harry. „Podle Brumbálovy teorie jich má sedm."

Hermiona si přikryla ruku dlaní. „Raddleův deník, díky kterému byla otevřena Tajemná komnata, byl jeden z nich. Ten jsem zničil sám, když sem ho probodl jedovatým baziliščím zubem. Druhý, prsten, zničil Brumbál, když pátral u rodiny Raddlovy matky. Ukázal mi vzpomínku. A další usilovně hledá, aby je mohl zničit. Jedině pak totiž bude možné Voldemorta zabít."

„Svatý Merline..." hlesla sotva slyšitelně Hermiona. „To je... to je tak zvrácené, tak nelidské.."

„Jako by někdy lidský byl," odfkl Harry. „Každopádně, teď známe jeho slabiny. Víme, že nemá smysl s ním bojovat, dokud nebudou zničeny schované částečky jeho duše. Navíc, on pravděpodobně nic necítí, když je ztratí. To hraje v náš prospěch – alespoň dokud si neuvědomí, že o jeho tajemství víme."

„Harry, ach Harry..."zašeptala Hermiona, vstala z křesla a objala kamaráda kolem ramen. „Rona z toho klepne. Možná bychom mu to měli říct, dokud je na ošetřovně." Harry se rozesmál. „Možná jo. Ale když zvládl střet s potloukem, pár slov o nesmrtelnosti bude brnkačka." Po chvíli mu úsměv trochu povadl. „Myslím, že mnohem hůř by nesl kdyby věděl, jaké zážitky mám se Snapem." Hermiona se zachichotala. Harry se od trochu rozčileně odtáhl.
„Co je na tom směšného?"

„Nic, Harry, nic," bránila se okamžitě rusovlasá kamarádka. „Ale musíš uznat, že to zní jako vážně morbidní vtip..." Harry zahanbeně stočil hlavu k zemi.

„Jo, morbidní vtip... Morbidní možná, ale jako vtip mi to rozhodně nepřišlo. Snape se mi nemůže vyhýbat věčně. Kdoví, jestli Brumbálovi nepomáhá s hledáním viteálů. Nebo už taky klidně mohl říct Voldemortovi, že o nich víme! U Merlinových spoďárů, co si má pak člověk myslet..!"

Hermiona konejšivě pohladila Harryho po rameni.

„Jak jsi řekl, nemůže se ti vyhýbat věčně. Zkus si s ním promluvit. Máš dobrý úsudek i instinkt, a když v dohledu nebudou Ronovi bratři, dopadne to dobře.

Určitě."