Cesta Prince

Část 20: Nový začátek 6

6.

Dva muži, kterým se před malou chvílí splašeně zrychlil dech, zírali v zatuchlé chodbě jeden na druhého. Obláček prachu, který se zdvihl s nárazem lodního kufru na podlahu pokrytou očividně velmi starým kobercem, se začal pozvolna usazovat, a v tichu bylo tlumeně slyšet šumění venkovního větru.

Harry pevně držel v ruce hůlku, byť již dávno na bývalého učitele lektvarů nemířil. Rty měl stažené do tenké linky; bál se, že kdyby ústa otevřel, zalapá po dechu, nebo minimálně vysloví nějakou strašlivou pitomost.

Třeba – na to, že máte být mrtvý, děláte dost velkej kravál.

Jeho mozek vůbec produkoval samé nesmyslné věci, a jeho tělo vřelo krví hnanou stále ještě zrychleně bušícím srdcem. Vědomí se ale nedokázalo rozhodnou, jestli cítí úlevu, vztek nebo lhostejnost, a volně poletující myšlenky se nakonec spojily v jednu jedinou vzpomínku z Chroptící chýše.

Ze všech mrtvých se musí vrátit zrovna on.

Překvapilo ho, že se jeho rty při tomto pomyšlení málem prohnuly do spokojeného úsměvu.

Severus Snape nedokázal udržet ostražitý, překvapený výraz. Každou vteřinou, kterou si uvědomoval, že Harry Potter skutečně stojí naproti němu, se skláněla i jeho ruka pevně svírající hůlku odevzdaně dolů a odrážela jeho vnitřní pohnutky. Jak předpokládal, už to nezvládl. Maska dokonalé přetvářky byla tatam. Mysl i tělo byly příliš vyčerpané za roky strávené v nitrobraně, v neodhalitelných lžích a klamu na to, aby dokázal bojovat, či snad jen dát najevo opovržlivost a nezájem. Už neměl před chlapcem, který zůstal naživu, žádné tajemství.

Vlastně... jen jediné.

Trocha hrdosti však ve vysokém černovlasém muži ještě zůstala; ta ho přiměla zhluboka se nadechnout a napřímit v ramenech.

„Zdá se, že jste našel dům mých rodičů. Gratuluji Pottere, vybral jste si vskutku zajímavou ruinu k navštívení během letních cest."

Harryho lehce zamrazilo v zádech. Snapeův hlas byl pevný, ale tichý, a nedokázal z něho mnoho vyčíst. Tentokrát ústa pootevřel, ale stále nevěděl, co má říct. Nakonec je zase zavřel, lehce si odfrkl a uhnul pohledem.

„Tak byste si toho měl vážit – stálo mě to návštěvu u mé drahé tety, abych věděl, kam se vydat." Snape povystrčil bradu. Pro některé osoby mu ještě opovržlivosti zbylo dost.

„Ach ano, sladká Petunie. Nu, pokrevním poutům, i těm nelichotivým, se bohužel občas nevyhneme. Vyvstává mi ovšem otázka, proč jste tento dům vůbec hledal," dodal poslední větu znatelně mírněji. Vzápětí tón hlasu ale opět zatvrdil.

„Jestli jste tu ale kvůli povinnostem bystrozora a máte-li mě odvést na ministerstvo, obávám se, že po dobrém nepůjdu."

Harrymu se překvapeně rozšířily oči.

„Ministerstvo obvykle nevyhledává lidi považované za mrtvé," řekl, a hlas se mu na konci lehce zachvěl. Začala na něj padat ohromná úleva. Cítil, jako by mu z žaludku cosi zmizelo, cosi, co ho tížilo už velmi dlouhou dobu, až si na to téměř zvykl. Zdvihala se v něm ovšem i nemalá vlna vzteku. Na sebe, i na něj.

"Cože jsi to říkala?"
"že Snape... On... Musel na tebe použít Obliviate." Harry ztuhl.
"Proč?" Hermiona k němu nešťastně vzhlížela.
"Ach Harry... Asi bys mi to v životě nevěřil, ale můžu zkusit - můžu tě zkusit nechat si vzpomenout. Znám formuli na prolomení paměťových kouzel. Jestli tě opravdu přiměl zapomenou touhle cestou..."