🥀𝓞𝓷𝓵𝔂 𝓯𝓸𝓸𝓵𝓼🥀

④️

|Jungkook's pov|

Blížil se konec dnešního dne a já už netrpělivě vyčkával až vteřinová ručička na velkých hodinách nad tabulí konečně dosáhne svého cíle a ozve se ten pronikavý zvuk školního zvonku.

Hodina občanské nauky není nikdy nijak zaživná, a proto není divu, že i pan profesor usíná spolu s třídou.

A v tom mém rozjímání se to najednou ozvalo, zvonek ohlašující konec dne. Vystartoval jsem sprintem z lavice, abych se dostal ke své skříňce než budou na chodbě mraky lidí a nebude místo se hnout.

Po vyzvednutí všech potřebných věcí ze své skromné skříňky, přestože není nijak veliká, věcí v ní mám dost, až je k podivu, kolik věcí se tam toho vejde, jsem zamířil k východu z budovy, avšak jako obvykle mi to něco překazilo — tedy spíše někdo.

,,Dávej pozor kam šlapeš,"

Zavrčel jsem, dokud si pořádně neuvědomil, do koho jsem to vlastně narazil.

,,Ale Jungkookie~,"

Ozval se chraplavý hlas dotyčné osoby a já si jen otráveně povzdechl.

,,Ugh, zase ty?"

,,No lépe jsi mě přivítat nemohl,"

Uchechtl se ten kluk, co je mi tak odporný a objal mne rukou okolo ramen, na to jsem ovšem ihned zareagoval jejím setřesením ze svého těla.

Nechci, aby se mě dotýkal byť jen o sekundu déle než u něj snesu.

,,Tak co zase chceš?"

Zeptal jsem se s nezájmem, který mi byl slyšet v hlase a pokračoval hlavní chodbou k východu ze školy.

Samozřejmě s tím vysokým chlapcem v patách.
Přestože mě absolutně nezajímalo, co ode mě vlastně chce, začalo mne jeho pronásledování mé osoby neuvěřitelně iritovat, až jsem měl chuť se k němu otočit a vrazit mu facku za jeho otravné, až dalo by se říci, stalkerské chování.

,,Ty jsi mi dnes ale milý, Jungkookie. Včera jsi mě odignoroval, tak žádám o vyslechnutí dnes,"

Řekl jeho slizkým hlasem těsně vedle mě.

,,Tak zaprvé, včera jsi na mě jen tupě zíral, jakobych byl nějaký svatý obrázek a jediné co jsi mi sdělil bylo vyčtení toho, abych tě neignoroval,
což bylo tím pádem úplně irelevantní.
A za druhé, nemám zájem tě vyslechnout, takže buď té dobroty a jdi si po svém,"

Nad mými slovy, tedy spíše nad rychlostí jejich vyslovování se značně zarazil jak on, tak já. Nepamatuji se, kdy naposledy jsem mluvil takhle rychle a přitom se rozčiloval.

Jeho úšklebek mi ale stále pohrával s kalichem mé trpělivosti, a že jsem člověk značně trpělivý.
Jeho nadzvednutý koutek do nepřirozené grimasy jsem opravdu nedokázal skousnout.

,,Tak promiň Jungkookie, jen jsem ti chtěl nabídnout společný oběd nebo alespoň si společně zajít na zákusek, když už jsme ti sousedé, no ne?
Bylo by od tebe neuctivé, kdyby jsi mne jako svého nového souseda nepřivítal ve městě,"

Po jeho poslední větě jsem se zastavil v cestě za svobodou a nevěřícně se na něj otočil.

,,Jak prosím?"

,,No slyšíš dobře,
předevčírem jsme se nastěhovali do domu naproti tomu vašemu, víš přímo v centru města to bylo už moc hektické a navíc pro nás jako pětičlennou rodinu se psem byl třípokojový byt prostě malý, tak otec zakročil a vidím, že vybral správně,"

Uchechtl se dlouhán a já stále postavál na místě jako opařený.

,,Jestli si myslíš, že budu skákat radostí, že se můj bývalý přítel nastěhoval do domu naproti, tak to jsi mě opravdu za ty dva roky vůbec nepoznal, Chanyeole,"

A/N
Zdravíčko mé květinky, tak jak se dnes máte?

Vím,
že tento příběh zatím není nic extra,
ale nebojte, ono se to rozjede🖤

Pokud bude aktivita větší, začnu přidávat pravidelněji