🥀𝓞𝓷𝓵𝔂 𝓯𝓸𝓸𝓵𝓼🥀

⑧️

|Jungkook's pov|

Po usazení na naše přidělená místa jsem nijak nevnímal klebety mé matky s matkou toho vyhublého blonďatého chlapce. Byl jsem totiž až příliš zaujatý právě oním chlapcem.

Na můj vkus byl vážně velmi vyhublý, výškově tak stejně mně, ale co jsem mu musel nechat, byl krásný.
Čistá pleť, krásné rysy, ostrá čelist, výrazné oči barvy mléčné čokolády, delší nos s maličkou pihou na jeho konci, plné rty a hezky upravené vlasy. Bylo vidno, že o sebe pečuje, i vzhledem k jeho zdravotnímu stavu.

Přestože jsem přesně nevěděl, co mu je, bylo mi ho líto, žít s jakoukoli nemocí s vědomím, že můžete kdykoliv lusknutím prstu zemřít, je hrozné utrpení.

,,Jungkookie, pověz nám něco o sobě, ať netlacháme jen my dvě,"

Usmála se na mě paní Kim a já jí úsměv oplatil, ovšem jen ze slušnosti.

,,No, nejsem ničím zajímavý, ještě studuji, na umělecké škole tady v Soulu, bydleli jsme ale v Pusanu, kdysi, pak jsme se museli kvůli mé škole přestěhovat, do teď toho lituji,"

Poslední slova jsem si zamumlal spíš pro sebe, nechtěl jsem, aby matka opět začala debatu o tom, že jsem nevděčný.

Paní Kim se po mých slovech usmála a ještě něco málo řekla, ale to jsem znovu nijak zvlášť nevnímal.
Potom vstala od stolu, nejspíš odešla do kuchyně, aby přinesla jídlo, na které jsme sem ostatně i přišli.

Donesla polévku, klasickou kuřecí s rýžovými nudlemi. Byla dobrá, to ano, ale nijak extra zvláštní.

Jedli jsme polévku a já po očku sledoval toho blond chlapce, jak jí velmi pomalu a opatrně.

Jak se jeho ústa pomalu otevírala, pak s jídlem zavírala a jeho čelist pomalu začala přežvykovat nudle. Nechápu co mne na tom tak fascinovalo.

,,Ehm... tak, ty jsi tedy Jungkook?"

Špitl ke mně onen blonďatý chlapec.
Lekl jsem se, jelikož si nepochybně mého civění na něj všiml.

Pomalu jsem na jeho otázku kývl a on se mírně usmál.
Měl krásný úsměv.

,,Víš, chtěl by sis jít popovídat, někam, — do soukromí?"

Uchechtl se a naznačil na naše matky, jak hovoří v plném proudu a s vášní, neubránil jsem se nepatrnému smíchu, hádám, že i jemu to přišlo vtipné.

,,Ano, to bude fajn, ale nejdříve dojíme polévku, co říkáš?"

Teď pro změnu on tiše přikývl a začal dojídat svoji porci.

—

Když jsme dojedli oba dva, vstal jsem od stolu a jemu opatrně pomohl, ačkoliv jsem se ho jen letmo dotkl, pocítil jsem jak sebou mírně škubnul a zaťal zuby. Nevěděl jsem proč, no rychle jsem jeho jemnou kůži pustil s tichou omluvou.

,,Mami, půjdeme si s Jungkookem popovídat do mého pokoje,
ať vás tu nerušíme,"

Blondýn nahodil úsměv a naše matky kývly.

,,Tak... se posaď támhle do křesla,"

Pobídl mě, zatímco on sám se posadil na svoji vodní postel.

,,Líbíš se mi,"

Vylétlo to ze mě tak nějak samo, úplně nečekaně, sám jsem se podivil nad svými právě vyřčenými slovy.

,,Uhm... ah - aha,"

Bylo vidět, že je nervózní, já na tom nebyl o nic jinak, bylo to trapné pro oba, což mě i krapet mrzelo, nechtěl jsem narušit tu přátelskou atmosféru, která mezi námi vznikla.

,,Tedy... chtěl jsem říct, na to, že jsi tak vážně nemocný vypadáš vážně dobře,"

Snažil jsem se situaci zlepšit, ale zdálo se, že jsem docílil přesného opaku.

Avšak blondýn se na mě usmál a tiše promluvil.

,,Ale...ty se mi taky líbíš, Kooku,"

Byl jsem snad zmatený ještě víc než předtím, když jsem to řekl já, čekal jsem cokoli, nadávky, znechucení, ale rozhodně ne tohle.

A/N
přijměte prosím mé omluvy, kvůli dlouhé pauze...☹️
když jsou prázdniny mám málokdy nějaký den volný, zrovna teď jsem se vrátila z dovolené a další mě čeká za dva dny...🤣
a co vy a vaše prázdniny?😄
mějte hezký den🖤