🥀𝓞𝓷𝓵𝔂 𝓯𝓸𝓸𝓵𝓼🥀

⑱️

|Jungkook's pov|

Mé zmatení bylo zcela jistě na místě, ačkoliv jsem se na Taeho nedokázal zlobit věčně, ba ani tu hodinu, jak jsem si slíbil.

Myslel jsem si, že ho dokážu ignorovat,
no poté, co jsem jej doopravdy spatřil vycházet z Chanyeolova domu jako nějakého zločince na útěku, jsem své rozhodnutí přehodnotil.

Musel mi to vysvětlit, o to víc mne ale štvalo, že si nic nepamatoval.

Dočista nic, v tom jsem mu věřil.
Nelhal by mi, určitě ne.

,,No tak, ani nějaký nepatrný záblesk vzpomínky ze včera?
Cokoliv, Tae,"

Marně jsem si dnes už po několikáté beznadějně povzdechl.
Mínil jsem to vzdát, zjevně si vážně nevzpomene a nátlak mu určitě nepomůže.
Jen mi vrtá hlavou, jak je to sakra možné?

,,Ne, promiň mi, jakoby se mi všechny vzpomínky ze včerejšího dne vypařily,"

Viděl jsem, že i on se tím značně trápí, to nebyl můj záměr, nechci ho deprimovat.

,,I když... ehm, no jak to říct,
aby to nevyznělo blbě,"

Zapřemýšlel nahlas a já v tu chvíli zbystřil, naklonil se blíž k němu, čímž pod námi trochu zavrzala postel.

,,Víš, poslední dobou často v hlavě slýchám hlas, ale ten jakoby nebyl můj,"

Přiznal tiše, jakoby se za to styděl.
Nepřišlo mi to divné, každý trpíme občasnou samomluvou, proč by to mělo být až tak divné?
Jenže on pokračoval.

,,Nejprve to nebylo tak časté, ani tolik intenzivní, no asi poslední týden se to stupňuje a ten hlas...
Někdy ke mně mluví, jako zrovna včera,"

Zůstal jsem tiše sedět, ačkoliv to na Taeho teď mohlo působit nepříjemně, jen jsem nad tím víc přemýšlel, jestli tomu dávat nějakou větší důležitost či nikoliv.

Po chvíli jsem ho popohnal, aby mi o tom řekl víc.

,,No cítím se vždy divně, bolí mne hlava jako střep a pak mám okno, prostě tmu,
nevím co dělat,"

Vydechl frustrovaně, což mě utvrdilo v tom, že to vážné je. Myslí to vážně.
Měl bych mu věřit.
Měl bych mu pomoci, ne, já mu musím pomoci!

,,Neměl bys tomu přiklánět takovou pozornost, třeba je to jen z rozřušení, zkus nad tím tolik nepřemýšlet a třeba se to vypaří samo,"

Vřele jsem se na něj usmál, přestože jsem sám nechápal proč ze mě vyšla zrovna tato slova, úplně opačná než bylo mým záměrem.

On se na mne se smutkem v očích podíval, ale přesto jen s tichým 'asi máš pravdu' pokýval hlavou.
Byl jsem ze sebe znechucen, nedokázal jsem se přimět mu nějak pomoci, byl jsem k ničemu.

,,Miluju tě Tae, ať se bude dít cokoli,
vždy tě budu milovat,"

Chytil jsem jeho ruce do svých dlaní a jemně mu prsty přecházel po kloubech.
Usmál jsem se a vtiskl mu na rty letmý polibek, čímž jsem utvrdil svá slova, přestože jsem ještě ani neměl potuchy před čím budu zanedlouho stát, a tak se mi tato slova stanou těžkým břemenem.
No v tu chvíli jsem to tak cítil.
Miluji ho a vždy budu, tím jsem si byl naprosto bez sebemenších pochyb jistý.

,,I já tebe Kookie,"

Usmál se tím svým typickým obdélníkovým úsměvem, což mi dalo na chvíli pocit toho, že je vše opět v pořádku, přestože nikoli. Byla to jen domněnka.
Přesto jsem se cítil lépe, ačkoli to bylo sobecké, nemělo se jednat o mě.

Byl jsem pevně rozhodnut, že mu pomohu, jakkoli, odreagovat se, nemyslet na ten hlas, udělal bych cokoliv.
A on jakoby mi četl myšlenky se na mě s prosbou v očích a skousnutým rtem podíval.

,,Jungkookie...Vyspi se se mnou, prosím,"

Nikdy bych nevěřil, že to z jeho úst může znít tak kurevsky sexy.

A/N
Dobrý večer lidičky...
Tak co? Dáme v příštím díle smut?
Nebo to mám protahovat, hmm? 😏🤔
No dám vám na výběr, mějte se hezky papa❤