Forbidden love | Stony

Kapitola 1.

"Nepotřebuji psychologa, nejsem blázen." Zopakoval znovu Steve. Snažil se znít klidně, ale v pozadí jeho hlasu bylo slyšet rozhořčení.
"To nejspíš záleží na úhlu pohledu, kapitáne," odpověděl mu klidně Nick Fury, "kdybyste nebyl alespoň trochu blázen, nejspíš byste tu teď nestál."
Na to se Steve lehce zamračil.

"Jen říkám, že by vám mohl pomoct."

"A s čím?"

"S tímhle."
Fury mávl rukou k prosklené stěně své kanceláře, ze kterou se tyčily vrcholky New Yorských mrakodrapů. Steve se podíval směrem, kterým ukazovala jeho napřažená paže a přistoupil blíže ke sklu. Nejdříve si prohlédl svůj odraz a pak zaostřil na výhled.
Hodně se toho změnilo a to nejen na pohled. Věděl, co tím Fury myslí.

"Chápu. Chcete, aby mi pomohl žít v dnešním světě."

"Ano. Nepochybuji o tom, že vás tehdy každý považoval za spasitele národa, tudíž jste s něčím takovým nejspíš neměl problém, ale teď...," na chvíli se odmlčel a pohlédl na Steva, který ho bedlivě poslouchal, "teď, když už nejste Kapitán Amerika a není válka, jsou věcí trochu jinak."

"To ano," přitakal Steve, "všichni, které jsem znal jsou po smrti. Každý, na kom mi kdy záleželo. Howard, Bucky...," odmlčel se, jak se snažil zahnat slzy, které se mu draly do očí při vzpomínce na jeho přátele, "i Peggy."

"Chápu, jak vám je."

To už Steve nevydržel. Od svého probuzení nepotkal mnoho lidí, ale téměř každého, s kým měl v současném světě tu čest, měl sto chutí praštit a Fury momentálně nebyl vyjímkou. Nikdo nevěděl, jak mu je. Nikdo.

"Nechápete nic!"

Téměř to zakřičel Furymu do obličeje. Ten ale zůstal naprosto klidný. Dokonce se i pousmál.

"Možná, že ne, ale nejsem jediný." Jeho úsměv byl nahrazen výrazem nejistoty.
"Posaďte se, Kapitáne."

Rukou mu pokynul k jednomu ze dvou křesel, jež stála uprostřed kanceláře, která byla možná až příliš veliká na to, jak stroze ji měl Fury zařízenou.
Steve měl sto chutí odejít, ale když zaregistroval výraz Furyho tváře, rozhodl se přijmout nabízené místo a ještě ho zkusit vyslechnout.
Fury si sedl naproti němu a chvíli se na něj jen díval, jako kdyby se rozmýšlel, zda je Steve dost věrohodný, aby slyšel to, co se mu právě chystal říci.

"Asi byste měl vědět, že člověk, o kterém je řeč se jmenuje Anthony Stark."

Steve se lehce napnul, když slyšel to jméno. "Stark." Zopakoval si potichu, zjišťujíc, jestli se nepřeslechl.

"Ano. Je to jediný syn Howarda Starka a také jediný živý člověk, který by vám mohl pomoci a který má zároveň něco společného s někým, koho jste znal."

Steve nemohl uvěřit vlastním uším.
"Howard....měl... syna?"
Mezi každým slovem udělal krátkou pauzu, jako kdyby sám sobě nerozuměl.

"Už to tak vypadá. Pár let potom, co jste zahučel do oceánu si vzal jistou Marii Collins, čímž se z ní stala Maria Stark a se kteoru měl také jednoho syna. Anthonyho Edwarda Starka."

Steve měl najednou asi tak milion otázek a hodlal je Furymu všechny položit i kdyby tady měli sedět do zítra. Ale tahle byla první, která mu vyvstala na mysli.

"Jak to, že toho o Howardovi víte tolik?"

"Byl jedním ze zakladatelů SHIELDU. Víme i to, co bysme vědět neměli. Takhle to tu chodí."

Tak jo, touhle větou se Stevův seznam otázek ztenčil asi tak o polovinu. Fury věděl, co si o SHIELDU a jeho strkání nosu do věcí, do kterých mu nic není myslí, a tak se rozhodl raději mlčet. Jen se na něj dál díval a čekal.
Čekal nejspíš na to, až mu Fury řekne další neuvěřitelnou věc typu: 'Americký prezident je z Marsu a svět ovládají ufoni', protože to zní rozhodně víc uvěřitelně, než to, co se mu tu právě snažil říct.
Fury si všimnul Stevova nesouhlasného výrazu a rozhodl se proto radši pokračovat.