Forbidden love | Stony

Kapitola 10.

"Vlastně jsem je chtěl přestat nosit." Řekl zamyšleně Steve, zatímco si nepřestával prohlížet řetízek ve své dlani.

"Ale-"

"Ale nešlo to, co?" Skočil mu do řeči Tony.

"Ne. Nešlo." Odpověděl Steve a podařilo se mu vykouzlit malý, přesto znatelný úsměv.

"Tak vidíš. Sám sis odpověděl na otázku."

Řekl Tony a jeho hlas zněl o poznání veseleji, než předtím. Chvíli pozoroval Steva, který stále ještě žmoulal řetízek v ruce a působil u toho maximálně zamyšleným dojmem. Rozhodl se ho trochu rozptýlit ze špatných myšlenek, které ho určitě právě sužovaly a řetízek mu vzal z ruky. Steve se na něj překvapeně podíval, ale nic nenamítnul. Tony to bral jako svolení a začal známky pečlivě zkoumat. Přečíst sotva čitelné písmo mu dalo trochu zabrat, ale nakonec ho přeci jen rozlušil a to i za doprovodu Stevova nervozního pohledu, kterým ho sledoval přes rameno.

"Takže... vážně se jmenuješ Steven Rogers." Oznámil mu Tony, když se mu podařilo přečíst jméno. "Datum narození..." Tady se zarazil. Párkrát zamrkal a přívěsek si div nenarval do obličeje, jak se na něj snažil pořádně zaostřit. Pak se nevěřícně otočil na Steva, který mu věnoval nekřič-na-mě-prosím pohled.

"Tobě je vážně pětadevadesát,co?" Zeptal se Tony. Na to Steve jen opatrně kývnul.

"A jsi vážně Kapitán Amerika."

Řekl téměř šeptem ale tentokrát to nebyla otázka. Byl to fakt a teď to byl dokonce potvrzený fakt.

"Nikdy jsem ti nelhal, Tony."

Promluvil Steve a stále ještě zněl nervózně a ublíženě zároveň.

"Já vím. Ale asi jsem si to pořádně uvědomil až teď."

Odvětil Tony a hned na to odtrhnul pohled od známek, které měl v ruce, aby se mohl Stevovi podívat do očí. Už to udělal několikrát, ale až teď si teprve uvědomil, jak krásné vlastně jsou. Steve mu pohled chvíli oplácel, ale nevydržel to dlouho, což Tonyho trochu zamrzelo. Na druhou stranu ho ale chápal.

Natáhnul dlaň ve které měl řetízek a nechal původního majitele, aby si jej vzal zpět. Steve si ho přetáhl přes hlavu a schoval pod košili, kam patřil.

Tony ho pozorně sledoval a nejspíš chtěl něco namítnout, protože se nadechnul a otevřel pusu. Ke slovu se však nedostal, jelikož mu v tom zamezil cinkavý zvuk domovního zvonku, který se roznesl celým domem. "Pizza je tady!" Vykřil radostně, vyskočil z pohovky a než se Steve stihnul vzpamatovat, byl pryč.

Po pěti munutách prázného civění na film (který stále běžel na obrazovce, akorát bez zvuku, jelikož ho Tony ztlumil při jejich rozhovoru) se Steve začínal obávat, jestli Tony tu pizzu objednal hotovou a nebo se jí momentálně snaží upéct. To ho přivedlo k otázce, jestli Tony vůbec umí vařit, protože na to rozhodně nevypadal. Typoval by ho na jednoho z těch, kteří radši zaplatí balík v nějaké resturaci, než aby si doma uvařili jednoduché jídlo. Steve byl pravý opak - vařil rád. A určitě by se dalo říct, že spolu s malováním to byl jeho největší koníček.

Vlastně když tak nad tím přemýšlel... co kdyby Tonyho pozval k sobě tentokrát on? Koneckonců, Tony už mu platil shawarmu a i když vzal v úvahu to, že všechno tohle je jen součástí jakési 'terapie,' jak to sám Tony nazval. Neznamená to přeci, že je to Tony, kdo ho musí pořád někam brát.

V tom jeho úvahy přerušil Tonyho hlas, linoucí se z chodby, která vedla do obývacího pokoje. "Už se to nese! Nažhav chuťový buňky, kapitáne, protože na světě je jen jedna věc lepší, než shawarma a to pizza!" Zakřičel na něj a Steve se otočil jeho směrem.