Forbidden love | Stony

Kapitola 8.

,,Do háje! Kde je ta zasraná odbočka?!"

Rozčiloval se nahlas, když už asi po třetí zahnul do nesprávné ulice. Každý dům zde vypadal stejně a Tonyho tu vytáčelo snad všechno; od běžců, kteří si pleti chodník se silnicí, až po pomalou jízdu, na kterou se kvůli nim musel omezit.
Projížděl ulicí a nervózně se rozhlížel. Téměř každý, kolem koho projel na něj zíral, nebo spíše na jeho auto, které si v téhle části Brooklynu jen stěží mohl někdo dovolit.

Přísahal by, že tady někde to bylo.
Měl sice adresu od Furyho, ale bůh ví kde, protože Tony to rozhodně nevěděl.
Už měl chuť to vzdát, když pohledem zavadil o muže, který seděl na schodech, jež vedly k vchodovým dveřím jednoho z domů.
Měl na sobě světlé kalhoty, košili a hnědou, koženou bundu. Své blonďaté vlasy měl dokonale učesané a v ruce pevně svíral konec psího vodítka.

Steve Rogers.

I přes svou dokonalost, kterou nezakryla ani staromódní kožená bunda, však vypadal smutně.
Vodítko, na jehož konci se nacházel Jamie, žmoulal v ruce a svůj tyrkysový, skelný pohled upíral na zem před sebou.
Tonyho počáteční radost z toho, že ho našel, vystřídaly obavy z výrazu jeho tváře.

Rychle sklopil oči na přístrojovou desku, aby zjistil, kolik je hodin.
Sakra. Měl půl hodinové spoždění, což by nebylo zase tak hrozný. Normálně by se nad tím ani nepozastavil, ale Stevův smutný výraz, který určitě nebyl způsobeny ničím jiným, než právě jeho pozdním příjezdem, mu přinášel hrozný pocit viny.
Zajel na, kupodivu, prázdné parkovací místo před domem a vystoupil z auta.

,,Tony!" vykřikl Steve hned, jako ho zahlédl a okamžitě se mu rozzářily oči.
,,Už jsem se začínal bát, že se neobjevíš. Máš půl hodiny spožďení."

Takže byl smutný kvůli tomu.

,,Jo no... sorry, je to tu hotový bludiště."

,,To nic, hlavně, že jsi tady." Odvětil Steve a stoupnul si, takže si hleděli spříma do tváře.
V tu chvíli se ozval i Jamie, který začal vrtět ocasem a skákat na Tonyho. Ten na to reagoval lehkým škubnutím, jak na takový projev zvířecího štěstí nebyl zvyklý, pak se ale usmál a začal psa hladit.

,,Takže... můžeme vyrazit?" zeptal se Steva, zatímco stále hladil Jamieho, jehož radost z Tonyho přítomnosti se každým okamžikem snad ještě zvětšovala.

,,Jasně. Tak pojď, Jamie." Pobídl psa a vydal se směrem k Tonyho zaparkovanému autu, když v tom ho sám jeho majitel zastavil.

,,Počkej, co to jako děláš?"

Zeptal se Tony, kterého Stevova rozhodnost, se kterou se vydal k autu i se svým chlupatým přítelem vyvedla trochu z míry.
Steve se zarazil a s tázavým výrazem se otočil na Tonyho.
,,No já... myslel jsem, že jedeme tvým autem." Odvětil poněkud nejistě.

,,Jo, to jedem. My jedem autem. Jamie zůstává doma."
S těmito slovy pohlédnul na psa, který jako by snad věděl o čem je řeč, rázem zesmutněl.

Na to Steve okamžitě zaprotestoval.
,,Nemůže zůstat sám doma. Ještě nikdy sám doma nebyl."

Tony na něj nevěřícně zamrkal.
,,Aha... dobře. A je ti jasný, že je to pes, a ne děcko, že jo?"

,,Technicky vzato... je to ještě štěně."
Bránil se Steve, ačkoli moc dobře věděl, že si koleduje.

A taky, že ano. Tony se opravdu snažil o klidný výraz, ale čím větší byla jeho snaha, tím méně uvěřitelný byl jeho předstíraný klid.