Forbidden love | Stony

Kapitola 2.

Líně, ale přesto rázně se ohnal po zdroji toho otravného zvuku. který ho probouzel každé ráno.
Ještě naposledy pevně zavřel oči a promnul si tvář. Bolela ho hlava od včerejšího popíjení vína. Nebyla to kocovina v pravém slova smyslu, ale víno mu prostě nedělalo nikdy dobře.
Trochu malátně vstal a odebral se do koupelny, kde vykonal tu nejzákladnější ranní hygienu, která sestávala z vyčištění zubů a prohrábnutí vlasů. Tak, hotovo.
Ještě na sebe něco hodit a den může začít.

Z šatníku vytáhl první, co mu přišlo pod ruku. Ne, že by si nepotrpěl na módu, ale do práce, kde ho uvidí sotva pár magorů, kteří si nejsou jistí, ani tím, zda je skutečný, je to jedno. Volba tedy padla na tmavé tričko vínové barvy a modré ryfle, kterým dal za ta léta přízvisko 'pracovní', protože je nikdy nikam jinam, než do práce nenosil.
Sešel dolů, kde ho čekal osamělý hrnek kávy o kterou se postaral jeho kávovar, který měl také za úkol ji udržovat horkou, dokud se ji Tony neuráčí vypít.
Dnes ale neměl na kafe ani pomyšlení, jelikož bolest hlavy stále ještě nepolevila. Rozhodl se proto pro něco ostrejšího a sklenka skotské whisky, kterou měl v kanceláři zněla, jako dost dobrý nápad.
Popadl tedy klíčky od auta, zanechávaje za sebou nedotčený hrnek a vyšel před dům, kde už na něj čekal jeho miláček. Nasedl do něj a nastartoval.

***

Pozoroval míjejíci krajinu ze zadního sedadla opancéřovaného auta, které samozřejmě patřilo SHIELDU a přemýšlel. Byl šťastný, nervózní a nejistý zároveň. Celou noc nespal. Ne, že by ho to nějak extra trápilo. Supervoják, jehož metabolismus, chtě nechtě stále měl, nepotřeboval zrovna osm hodin spánku denně, bohatě mu stačila hodina, maximálně dvě. Dnes mu ale nervozita nedopřála ani tu jednu. Snažil se uklidnit.
Ani k němu debude moci být upřímný, vlastně mu ani nebude moci říct, kdo doopravdy je a jaký vztah ho pojil s jeho otcem ale přesto... Chtěl prostě udělat dobrý dojem.

Auto zastavilo před starým domem, který svým vzhledem odpovídal zhruba době ve které ho Furi musel nechal postavit. Tehdy to musel být poměrně moderní dům, který si dokázal zachovat určité kouzlo, jež ve vás probouzí úvahy, jaké to asi bylo, bydlet na tak bohem zapomenutém, přesto krásném místě.

Steve neměl nejmenší tušení, kde přesně je. Většinu cesty projížděli lesem. Neminuli při tom jediný záchytný bod, který by mu alespoň trochu napověděl momentální pozici, což mu na klidu rozhodně nepřidalo. Kdyby se cokoliv zvrtlo, potřeboval únikovou cestu.
Tak jo, uklidni se, Rogersi. Už nejsi ve válce a tohle není žádná forma zajatectví. Jel jsi sem dobrovolně.
V tom jeho úvahy přerušil mužský hlas, patřící mladíkovi, který ho sem dovezl.
"Tak jsme tady, pane. Vyzvednu vás za dvě hodiny."
Bože, tohle vypadalo a znělo, jako by ho právě odvezl na jeho baseballový zápas. A kdyby ho neoslovil 'pane,' nejspíš by ho instinkt donutil dát mu pusu na tvář a říct; 'děkuju, mami.'

Namísto toho se mu podařilo vykouzlit trochu nervózní úsměv a s menšími obtížemi otevřít dveře auta. Tyhle vymoženosti, jako otevírání dveří v autě byly stále ještě nové a tak se v nich sem tam ztrácel.
Ještě než vystoupil, pohlédl do zpětného zrcátka ve kterém se odrážela kamenná tvář řidiče.
,,Děkuji." Na nic delšího se momentálně nezmohl. Chtěl se alespoň zeptat, jestli ho uvnitř někdo očekává, ale místo toho vystoupil a auto se okamžitě rozjelo, zanechávajíce ho samotného.

Tak jo, Steve. Tohle zvládneš. Zažil jsi mnohem horší věci. Nejspíše to bude lepší, než si vůbec myslíš. Teď se strachuješ a pak uvidíš, že se z vás stanou dobří kamarádi.

Povzbuzen svými vlastními myšlenkami vykročili vstříc domovním dveřím a zaklepal. Žádná odezva. Nejspíš tam ještě nikdo není a nebo ho neslyší. Zkusil zaklepat hlasitěji, dávaje si pozor, aby se svou supersilou nevyrazil dveře. To by asi nebyl nejlepší první dojem.
Stále žádná odezva. Rozhodl se tedy opatrně otevřít. Bylo odemčeno. Vešel dovnitř a zavřel za sebou.

Ocitl se v chodbě. Vpravo se nacházela veliká místnost ze které stihl zahlédnout jen pár polic s knihami a pohovku, která stála na poměrně zaprášeném a ano, musel uznat, že poměrně šeredném červeném koberci s jakýmsi vzorem. Nic, co by naznačovalo, že by se mohlo jednat o pracovnu, či místnost jí podobné.
Naproti němu, i když stále více v pravo byli schody vedoucí s největší pravděpodobností do druhého patra domu.
Rozodl se projít chodbou. Přibližně v její půlce narazil na dveře. Znovu zaklepal, kdyby místnost za nimi přeci jen nebyla prázdná. Nic se ale neozvalo a tak vstoupil. Pokoj, ve kterém se nyní ocitl byl mnohem menší, než ten s pohovkou a kobercem, zato mnohem útulněji a jaksi hezčeji zařízený. Dvěmi okny sem prosvítaly sluneční paprsky, které v kontrastu se starým nábytkem vytvářely magickou atmosféru.
Kdyby na masivním starožitném stole před ním nestál moderní notebook, přísahal by, že je zpátky ve své době. Jako by byl znovu v kanceláři SSR a čekal na Peggy, která za takovým stolem sedávala téměř každý den.

Vešel do místnosti, ale dveře nechal tentokrát otevřené, aby příchozímu majiteli, který se jistě každou chvíli objeví dal vědět, že už je někdo uvnitř.

Rozhlédl se kolem sebe. Celá místnost rozhodně nepůsobila, jako klasická kancelář. Spíše jako místo, kde občas pracujete, ale spíše zde trávíte volný čas.
Byl tu terč na šipky, plazmová televize, které si předtím samozřejmě nevšimnul. Dvě pohovky, každá na jiné straně pokoje. Police s knihami a různými poháry, které byli vesměs za umístění v matematických, nebo fyzikálních soutěžích. Ale i několik zarámovaných fotek. Na jedné z nich naprosto bezpečně poznal Howarda.

Byl na ni s malým chlapcem, který ve svých ručičkách pevně svíral velikou rybu. Zatímco Howard držel v ruce rybářský prut a smál se do fotoaparátu, na chlapcově výrazu bylo více, než zřetelné, že má co dělat, aby mu ryba nevyklouzla. Přesto měl na tváři úplně stejný úsměv..., jako jeho otec.
Steve přistoupil blíže ke stolu, hodlaje si ho více prohlédnout.
Kromě již zmíněného notebooku na něm bylo pár zažloutlých papíru s výpočty, které rozhodně nevypadaly, jako by je někdo popsal včera. Rozházené propisky a tužky, digitální hodiny a další zarámovana fotka. Steve ji vzal do ruky, aby si ji mohl řádně prohlédnout. Byla na ni tentokrát žena s blonďatými vlasy a dítětem v náručí. Pravděpodobně se jednalo o malou holčičku, což šlo ale vzhledem k jejímu věku špatně určit. Nejspíše ji nebylo více, než pár měsíců.
Steve vrátil fotku přesně na to samé místo, kde ji vzal a posadil se do... řekněme křesla, které stálo naproti stolu.

Pohlédl na hodiny na stole, když v tom uslyšel zvuk štěrku praskajícího pod koly přijíždějícího auta a následné bouchnutí dveřmi, jak z něj někdo vystoupil.

Bože. To musí být on.