Forbidden love | Stony

Kapitola 6.

Díval se za Stevovými vzdalujícími se zády, dokud v místnosti úplně neosaměl. Hned, jak se tak stalo, klesl znovu na pohovku, ze které se před chvílí s takovými obtížemi zvednul a obličej si schoval do dlaní. Chvíli tak setrval, nechával horké slzy, aby mu stékaly po tvářích. Dlouho nebrečel a slzy, které se mu teď draly z očí mu akorát připomněli události, jež ho k nim dohnaly naposledy. Při té vzpomínce pevně zavřel oči a dlaně, ve kterých měl doposud schovaný svůj obličej, po něm nechal sklouznout, čímž se mu naskytl pohled na prázdnou láhev whisky, která stála na stole. Právě onen pohled ho přiměl k otázce, jejíž dřívější položení by možná ušetřilo spoustu problémů. A nebo taky ne.

Bylo to vůbec skutečné?

Nebo to byla jen další z jeho příhod? Ne. Ne, už je to pět let. Pět let. Dostal se z toho. Sem tam mu to připomene láhev whisky, jako třeba dneska, a nebo někdo, kdo si jen tak nakráčí do místa, kde vyrostl. Do místa, kde prožil ty nejkrásnější a nejhorší chvilky svého života a tvrdí mu, že je superhrdina z druhé světové války, kterého stvořil jeho otec. Zrovna jeho otec, který vyráběl zbraně a bylo mu jedno, kdo je používá, hlavně, že za ně dostal zaplaceno. Takový byl Howard Stark, kterého znal jeho syn.

V Tonyho hlavě znělo všechno ještě fantastičtěji, než ze Stevových úst.

To nemůže být pravda.
Přesto se slovo 'nemůže' brzy změnilo na 'nesmí.'

Ať byl ten člověk kdokoli, už tu není a možná, že ani nikdy nebyl. Ale co bylo hlavní; už tu také nikdy nebude.

Tony si setřel slzy, kterých paradoxně ubývalo spolu s myšlenkami na předešlé události a svými mokrými prsty si vjel do vlasů. Ještě chvíli tak setrval, než přestal brečet úplně. Znovu pohlédnul na prázdnou láhev a sevřel se mu žaludek. Nesnášel ten pocit. Pocit nevědomosti a ještě větší nejistoty, který ho občas stále sužoval. Teď to ale nebyla nevědomost, ani nejistota. Tentokrát to bylo zmatení. Čiré zmatení, které se ho zmocnilo a kterému také podlehl. Donutilo ho popadnout prázdnou láhev a vší silou s ní praštit o protější zeď. Střepy se rozlétly po pokoji.

Bože. Na co si tu vůbec hrál? To on byl ten, kdo potřeboval pomoct.

Tony z hluboka dýchal, najednou se cítil neskutečně slabý a unavený. Jeho rozrušení a částečná opilost, která nebyla tak velká, aby si to neuvědomil, mu zamezovali řídit a dostat se tak alespoň domů, kde by si lehnul. Z nedostatku lepší možnosti si tak jen natáhl nohy na pohovku a pod hlavu nasoukal polštář.

***

Podzimní slunce, které skrze sklo oken hřálo, ho donutilo otevřít oči a zamžourat do jeho paprsků, které ho lechtaly na tváři. Ve snaze se před nimi ubránit je zakryl plochou své dlaně a alespoň částečně tak zamezil jejich pronikání do své tváře. Nevydržel tak ale dlouho. S hekavými vzdechy se pomalu přesunul do sedu a chvíli vyzkoušel paprskům, vzdorovat. Na jednu stranu ho to neskutečně vytáčelo. Na tu druhou mu to pomáhalo přemýšlet. Rozhlédl se kolem sebe. Kancelář vypadala pořád stejně. Na stole před ním stála prázdná sklenka, ze které včera tak ochotně upíjel, zatímco z láhve, která poskytovala oné sklenice zdroj tekutiny, zbyly jen střepy povalující se všude na zemi. Nezvratný důkaz toho, co se včera stalo.
Teda asi včera. Nevěděl ani kolik je hodin, nebo jaké je vlastně datum. Podíval se proto na své drahé hodinky, obtočené kolem levého zápěstí.
Bylo 30.10. Přesně 8:15 ráno.
Tak přeci jenom to bylo včera.

Okamžitě se vrátila vzpomínka na včerejšek. Na něj.

Rychle ji zahnal, jednou rukou si prohrábnul rozcuchané vlasy a vydal se směrem do kuchyně, kde si nalil sklenku vody. Páni. Skoro zapomněl, jak chutná voda. Odložil sklenku na kuchyňskou linku a otočil kohoutkem, ze kterého se okamžitě spustil proud vody. Nabral si ji do dlaní a opláchnul si obličej. Několikrát to zopakoval, než proud vody zastavil a domem se tak opět rozhostilo úplné ticho.
Tohle potřeboval.
Vyhrnul si tričko, čímž odhalil své vypracované břicho, a utřel si jím obličej.