Forbidden love | Stony

Kapitola 7.

O týden později.

Vypnul motor auta, ale nervozita, kterou v tu chvíli pocítil, ho v něm donutila zůstat o něco déle, než původně plánoval.
Položil si ruce na volant a podíval se před sebe. Musel se trochu předklonit, jelikož střecha auta ho trochu omezovala ve výhledu.
Před ním se tyčil jeden z typických, Brooklynských domů.

Byl to jeden z těch domů s požárním schodištěm a otravnou, starou domácí, která každému, koho potkala  připomínala, kdy má zaplatit činži. Nikdy by v takovém domě nemohl bydlet. Už jen kvůli sousedům, kteří dělají neustálý hluk. Buď si pouští hlasitou hudbu a nebo, a to je horší varianta, hlasitě souloží. Tony by v něm nevydržel ani den, jelikož by nejspíše dělal obě z variant.
Tenhle dům byl ale něčím výjimečný; bydlel v něm Steve Rogers. Nebo v to Tony alespoň doufal.
Konečně se odhodlal a vystoupil z auta.

***

Znovu trochu znervózněl, když se ocitl před dveřmi s označením 13A.
Tady by to mělo být.
Zhluboka se nadechnul a zaťukal. Srdce mu bilo, jako o závod, když zevnitř uslyšel kroky směřující ke dveřím. O okamžik později se dveře otevřely a v nich stanul Steve.

Tonymu při pohledu na něj došla slova. Byl dohladka oholený, blonďaté vlasy měl trochu rozcuchané a jeho tyrkysové oči doslova zářily. Ale co Tonyho pozornost upoutalo nejvíce byl fakt, že byl do půl těla nahý. Jediné, co měl na sobě, byly šedé, vytahané tepláky. Tony pohledem sklouznul na jeho vypracované tělo.
Do háje. Vážně takhle vypadal i před týdnem?
Snažil se Stevovi dívat do očí, ale udržet oční kontakt se v tu chvíli zdálo jako nemožný úkol.

Stevův prvotní, trochu zaskočený výraz vystřídal široký úsměv.
,,Tony! Jsem rád, že tě vidím. Pojď dál."
Tony se trochu vzpamatoval a bez jediného slova vkročil dovnitř. Steve ho vedl směrem k místnosti, ze které se linula hudba. Tony tu píseň okamžitě poznal. Byla to Feeling good od Niny Simone z šedesátého pátého roku.
Ta hudba sama o sobě by mu trhala uši, ale s Rogersem v jedné místnosti vytvářela dojem, jako by se ocitl v nějaké reklamě na šedesátá léta.

Rozhlédl se po pokoji, do kterého ho Steve přivedl. Byl stroze zařízený, ale útulný. Vlastně vypadal, jako by se v něm zastavil čas. Už jen proto, že v něm nebyla televize.
V rohu u okna stál gramofon. Ale nebyl to jeden z těch novodobých, které poslední dobou nabývají na popularitě. Byl to pravý, nefalšovaný a nejspíše dost starý gramofon - zdroj oné písně. Nedaleko něj byl stojan s plátnem na němž byl nejspíše rozpracovaný obraz. Ještě se z něj ale nedalo poznat, co má zobrazovat, neboť to vypadalo, že ho Steve před chvilkou začal malovat - to nejspíš vysvětlovalo, proč na sobě neměl tričko. Téměř všude po pokoji byly poházené štětce, tužky a jiné kreslířské potřeby, spolu s různými náčrtky a skicami.

Steve si všimnul Tonyho zkoumavého a určitým způsobem zaskočeného výrazu a tak v rychlosti začal sbírat papíry ze země.

,,Omlouvám se, že tu mám takový nepořádek. Nečekal jsem tě tu." Řekl nervózně, zatímco se stále věnoval úklidu.
,,Já... Jen na sebe něco hodím a hned jsem tu."
Oznámil, hodlaje Tonyho nechat samotného na pospas svým myšlenkám, což by vůbec nemuselo dopadnout dobře.

,,To nemusíš."
Za tyto slova si od Steva vysloužil poněkud rozpačitý výraz. Dokonce i jemu samotnému vehnaly červeň do tváří.

,,Chci říct... Nezdržím se tu. Jen jsem se ti chtěl omluvit."