První hraničářka: Zapomenutá minulost

Deset

O dva měsíce později, zpět v Araluenu, léno Caraway:

Ranger si sedl na verandu a po dlouhé době si opět vychutnával svůj oblíbený nápoj, kávu, s výhledem na zasněžený carawayský les. Z misky stoupala pára, stejně jako od jeho úst. Už se mu podařilo smířit se smrtí své matky. Byl stále poněkud nemluvnější než obvykle, ale dával se do pořádku.

,,Rangere, budeš muset dojít do města pro chleba, med a kávu." oznámil mu mistr stojící ve dveřích verandy. Ranger dopil poslední lok kávy a zvedl se s miskou v ruce od stolu. ,,Vezmu si luk a vyrazím." přikývl a šel po sobě umýt misku.

O chvíli později už na hřbetě svého koníka dorazil do města. Podařilo se mu sehnat med i kávu a pekařství si nechal na konec. ,,Není to můj oblíbený zákazník?" ozvalo se od pultu. ,,Bochník chleba, jako vždy." oznámil.

Pekař poslal jednoho čeledína a vzal si od Rangera jednu z podávaných mincí. ,,Zlevnil jsi zboží?" podivil se a převzal bochník. ,,Ne, ale hraničáři u mě mají slevu." usmál se pekař. Ranger odmítavě zavrtěl hlavou. Mistr ho vždy nabádal k tomu, aby nikomu nic nedlužil a nerozhazoval plané sliby.

Posunul šilink směrem k svalnatému muži za pultem a beze slova zmizel za dveřmi. Na Diablově hřbetě projížděl lesem, když zaslechl své jméno. ,,Rangere! Zastav!" volal za ním udýchaný hlas. Byl natolik ponořený do svých myšlenek, až si nevšiml, že za ním běží jeho bratr.

Seskočil a otočil se směrem k němu. ,,Rafe?" pozvedl jedno obočí, ale jeho mimiku skryla hluboká kapuce. ,,Jsem rád, že jsi zpátky," usmál se mladík, podrbal se na zátylku a nervózně pokračoval. ,,A chci se omluvit za to, jak jsesm se k tobě choval, když jsi přešel k hraničářům."

,,To nic. Chápu to..., bratře." usmál se a shodil kapuci. Smrt jejich matky je velmi spojila. Naučili se, že nemohou žít jako samostatné jednotky, ale bude pro ně lepší pomáhat jeden druhému. ,,Musím za mistrem a myslím, že ty bys tu taky neměl být." uhnul Ranger pohledem.

,,Na viděnou." zamával mu bratr a vydal se poklusem směrem k bojové škole. Ranger se spokojeně ušklíbl, nasadil si kapuci, vyskočil do sedla a nechal Dia volit cestu k chatě.

,,Jsi podezřele veselý." konstatoval Narn, když viděl, jak se jeho učeň svižně pohybuje po kuchyni a připravuje oběd za doprovodu pobrukování Lesní chaty. ,,Usmířili jsme se s bratrem." zapěl Ranger a postavil na stůl dva talíře s dušeným masem, kořeněnými bramborami a zeleninovou přílohou.

,,Naštípej dříví." požádal ho Narn po jídle. ,,Dlouho jsem nad tím přemýšlel," začal Ranger. ,,Velmi nebezpečná činnost."

,,A přišel jsem na to, že mistři mají takovou zajímavou schopnost... Vycítí, kdy je jejich učeň šťastný, veselý a doufá v chvíli volna, a učiní tomu nesmyslu přítrž." dopověděl a jeho učitel se rozesmál. ,,Jsi první, kdo tu krutou pravdu rozkryl." řekl a pak dodal:,,To ale neznamená, že to dřevo nenaštípáš."

Ranger po něm vrhl otrávený pohled, což ho ještě víc rozesmálo, ale vydal se pro sekeru. Později toho odpoledne, když Ranger znovu použil tu osudnou větu Přemýšlel jsem... zjistil také, že Narn je naprosto odolný vůči bleskům, které na něj sršely z jeho očí, jakmile doplnil A já nemám ani brk ani kousek pergamenu, abych tento památný okamžik zapsal...