Miluj mě... (Vkook)

11

Jedním rychlým pohybem do mě pronikne a já hlasitě vykřiknu.

Po tvářích mi tečou slzy a s každým dalším přírazem se bolest jen stupňuje.

,,Už dost!" vykřiknu, zabořím hlavu do peřin a z hrdla se mi ozve přímo zvířecí zaúpění.

Taehyung se přestane hýbat. Nevím co se děje, protože mu nevidím do tváře a tak jen ležím a nehýbu se.

Na zádá mi dopadne něco mokrého a já se nechápavě otočím.

Taehyung se o mě opírá rukama a brečí.

,,Co...co se děje?"

,,Krvácíš..." zašeptá zničeně.

,,Cože?"

Vystoupí ze mě, já stisknu zuby a tichounce zasténám.

,,Měl jsem být opatrnější...jenže nebyl a...a ty teď krvácíš..."

,,Můžu se otočit?" zeptám se pro jistotu. Nechci ho svou neposlušností opět vytočit.

,,Můžeš."

Při tom jednoduchém pohybu mnou projede nepříjemné bodnutí.

,,Au." vykviknu a vzhlédnu k Taehyungovi.

,,Nechtěl jsem ti ublížit...nebo vlastně chtěl..." vzlykne a položí si obličej do dlaní. ,,Je to tvoje vina... Nic nechápeš...."

,,Co mám chápat?"

,,Ale nic."

Věnuje mi zoufalý pohled a znovu promluví.

,,Asi jsem teď všechno zkazil, že? Asi mě...teď nenávidíš..."

Hledím na něj a nevím co mám dělat.

Jestli ho nenávidím? Nemyslím si. Nenávist je opravdu silné slovo. Nevím jestli můžete cítit nenávist k někomu, kdo vaše srdce nutí být jako splašené jen tím, že se na vás podívá (i když v polovině případů za to mohl strach).

Jestli to zkazil? Ano, ale to už i před tím a z nějakého záhadného důvodu mě to k němu stále táhne.

,,Proč mi pořád tak ubližuješ?" zeptám se.

,,Nemůžu si pomoct." odpoví prostě.

Vůbec ho nechápu. Absolutně nic ve spojitosti s ním nechápu.

Zkusím se posadit, ale mé zničené tělo mi to nedovolí.

,,Bolí to moc?"

Kývnu hlavou a Taehyung svěsí ramena.

,,Možná... Možná můžu nechat bolest zmizet... Můžeme ji přebít něčím...silnějším."

,,Čím?"

Sehne se k mému rozkroku a vsune si můj penis do pusy.

Zajedu mu rukama do vlasů, skousnu si ret a přivřu oči.

Začíná pohybovat hlavou a jazykem.

,,Taehyungu~" vzdychnu a nechám slast, aby prostoupila mé tělo.

Měl pravdu. Bolest opravdu ustupuje do pozadí a mě teď zajímá něco úplně jiného.

Stále pohybuje hlavou zatímco já začnu mluvit.

,,Omlouvám...s-se...aah... Nechtěl jsem ti...vlézt do so-soukromí. Taehyungu...má-mám tě rád...ale nechci...aby...to bylo takhle..."

Zabořím hlavu do matrace a za hlasitého sténání jeho jména se mu udělám do pusy.

Bez problémů polkne a potom vyleze nade mě.

,,Slibuju, že už to tak nebude. Moc mě mrzí co se stalo. Od teď už to bude jen hezké. Slibuju." zašeptá a věnuje mi provinilý pohled.

Natáhnu ruku vzhůru, chytnu ho u krku za tričko a přitáhnu si ho dolů. Je to zvláštní polibek, mokrý. Oba máme tváře smáčené od slz.

,,Taehyungu?"

,,Ano?"

,,Můžu dnes spát tady?"

,,Jestli chceš..." odpoví a položí si hlavu na můj hrudník. ,,Sakra Kooku... Já tě mám vážně rád." zašeptá a stiskne ruce v pěst.
_______________________________________

Pravděpodobně nebyla správná denní doba na spánek, ale pokud nevíte kolik je hodin jdete prostě spát, když se na to cítíte. A musím říct, že po tom všem co se stalo opravdu unavený jsem.

Ležím na posteli vedle Taehyunga, jsem k němu otočený zády a koukám se do tmy.

Přemýšlím.

O našem vztahu, o tom proč jsme tady, o svých rodičích a o tom jaký musejí mít strach.

Máma asi brečí a nemůže spát. Táta se na druhou stranu určitě tváří drsně a předstírá jak vše zvládá, ale ve skutečnosti uvnitř umírá strachy.

Možná je to dětinské, ale chtěl bych je obejmout...

,,Taehyungu, spíš?"

,,Ne." zašeptá v odpověď. Zní docela unaveně.

Zhluboka se nadechnu a odhodlám se k tomu, abych promluvil.

,,Můžu...mít prosbu?"

,,To záleží jakou."

,,Mohl bys mě...obejmout?"

Nastane ticho.

Slyším jeho dech, ale to je tak všechno.

,,Nebo ne...víš co, zapomeň na to... Byla to hloupost. Jenom jsem..."

Ze zadu mě obejme Taehyungova paže a já za sebou ucítím jeho tělo, které se ke mně přitiskne.

Chytnu ho za ruku, kterou má přeze mě přehozenou a propletu si s ním prsty. Má větší ruce než já, ale rozdíl není zas tak veliký.

,,Děkuju..." zašeptám a spokojeně se v jeho náruči zavrtím.

,,Za málo..." šeptne a zaboří mi hlavu do zad.

,,Taehyungu?"

,,Co zas?" zašeptá rozespale.

Otočím se k němu čelem a pohlédnu mu do očí. Je tu tma, ale i tak ho vidím dost dobře.

,,Co...co budeme dělat? Nemyslíš, že je zvláštní, že už tu jsme tak dlouho a ještě se nikdo neukázal? Co když...se tomu kdo nás sem zavřel něco stalo? Co když nikdo nepřijde...a nám dojde jídlo..."

Jeho objetí se zpevní a jeho čelo se opře o můj krk.

,,Nevím Kooku...prostě musíme věřit, že to dobře dopadne..."

,,Neměli bychom vyzkoušet zadat nějaký kód do těch dveří? Nebo...nebo bychom je mohli vykopnout, prohrabat se skrz stěnu, vyrobit něco výbušného nebo třeba..."

,,Jungkooku." řekne trochu ostřeji, ale ne naštvaně. ,,Vymýšlíš hlouposti. Výbušnina? Z toho co tu máme k dispozici asi těžko... A ohledně dveří, musel bys vyzkoušet tisíce kombinací než bys našel ta správná čísla, která by je otevřela a to nemůžeš, protože bys je zablokoval a otevřít už by se taky nemuseli nikdy. Navíc, viděl jsi jak vypadají? Vždyť ty dveře váží alespoň tunu...to jen tak nevykopneš..."

,,Mám strach."

,,Já taky..."

,,Ale měli bychom už spát." zašeptá a dá mi zezadu malou pusu na krk.