Miluj mě... (Vkook)

16

Nechal jsem Taehyunga sedět v obýváku a opět jsem se vydal do ložnice.

Netrvá to moc dlouho a najdu pro co jsem přišel. Hnědovlásek schoval svůj deník (který je ve skutečnosti můj, stejně jako všechno tady) do skříně mezi spodní prádlo. Jaká to hloupá skrýš, ale uznávám, že tady moc dobrých schovávaček není a navíc nejspíš nečekal, že se deník odvážím hledat. Sevřu ho v ruce a vydám se s ním zpět ke svému vězni.

Rozevřu knížečku na správné straně a začnu z ní nahlas předčítat.

,,Nesmí zjistit pravdu. Nejprve ho musím donutit, aby se do mě zamiloval." Stisknu zuby a střelím po Taehyungovi pohledem. Tenhle bod se mu bohužel pro mě splnit podařilo... Nejspíš chce něco říct, ale nedám mu k tomu prostor a promluvím jako první. ,,Zajímavý plán. Myslíš, že tě nezabiju jen proto, že jsi mě přimněl něco k tobě cítit? Nebuď tak naivní. To kdo jsi nezměníš a já lidi jako ty nenávidím."

,,Lidi jako já?" zeptá se a jen mě svým zmateným tónem vytočí.

,,Vrahy." odpovím zhnuseně.

,,Od tebe to sedí."

Jeho poznámka mě naštve. Dojdu až k němu a zblízka mu pohlédnu do tváře. ,,Neopovažuj se mě se sebou srovnávat. Já zabíjím jen ty co si to zaslouží."

,,Už jsem si svůj trest odseděl." namítne a já se hořce zasměju.

,,Nepřipadají ti dva roky jako hodně slabý trest za tvoje provinění? Já moc dobře vím, že tě z vězení dostaly peníze tvého otce."

Taehyungovi sklapne a poté sklopí zrak ke svým ponožkám.

,,Až poté musím zařídit, aby si vzpoměl." pokračuju ve čtení. ,,To se ti povedlo. Spokojen?"

,,A co jsem měl dělat? Kdybych udělal věci jinak tak je po mně. Myslíš, že jsem si to snad užíval?" rozkřikne se.

,,Ano přesně to si myslím! Musel sis užívat, když jsi mě viděl jak ti pomalu propadám a nechávám se tebou ovládat! Kdybys mě nepotřeboval k tomu, abych si vzpomněl na vstupní kód tak bys mě už dávno zabil! Ty totiž rád způsobuješ lidem bolest! Nemám pravdu?"

,,Bolest!" vykřikne Taehyung a zatne svázané ruce v pěsti. ,,Víš co bolí!? Když ti někdo zabodne nůž do břicha! To teprve bolí!"

Strčím do něj a shodím ho i s židlí na zem. Když přistane na zádech, unikne mu bolestné syknutí. Stoupnu si nad něj a chytím ho za bradu. ,,A co měla říkat ta holka!? Myslíš, že ona si to užívala? Neudělal jsem ti nic cos bys ty neudělal jí!"

Na chvíli jen otevírá a zase zavírá pusu, jakoby chtěl něco říct, ale nakonec ústa sklapne a jenom mi hledí do očí.

,,To jsem si myslel." řeknu znechuceně. ,,Bez takových jako jsi ty bude svět hezčím místem."

Hledím na něj a přemýšlím. Měl bych to s ním skončit a splnit svůj úkol. Taehyung není dobrý člověk. Zabiju ho, Yoongi dostane svoje peníze a všechno bude tak jak má být.

Narovnám se a zamířím zpátky do tajné místnosti.

Zadání sice znělo, že ho mám bodnout nožem do břicha a nechat vykrvácet tak jako to on udělal té dívce, ale rozhodnu se být mírnější. Ani ne tak kvůli němu jako spíš kvůli sobě. Něco ve mně by prostě nesneslo vidět ho pomalu umírat.

Sáhnu po pistoli, uchopím ji do pravé ruky a s pomalým krokem a prázdnou hlavou opustím místnost.

Vejdu do obýváku a Taehyung ke mně otočí hlavu. Stále leží na zádech a je připoutaný k židli. Jeho zrak okamžitě sklouzne ke zbrani, kterou svírám v ruce.

,,Jungkooku...Kookie! Prosím ne...ne-nedělej to. Miluju tě! Vím, že ty mě taky...nechceš to udělat...prosím, prosím!"

Taehyung začne okamžitě vyvádět.

S ledovým klidem dojdu až k němu a přičupnu si vedle něj.

Taehyung se celý roztřese a začne vzlykat.

,,Kookie, prosím. Miluju tě...Miluju."

Nechápu co se to se mnou děje. Srdce se mi tříští na milion kousků a do mých očí se derou slzy. Nikdy jsem neměl problém stisknout spoušť. Vůbec nikdy a to jsem zabíjel i méně hrozné lidi než je Taehyung.

Nedokážu uvěřit tomu, že ta politováníhodná bytost pode mnou dokázala udělat něco tak odporného.

,,Bylo jí jen šestnáct let..." zašeptám a přiložím mu zbraň ke spánku. ,,Bylo jí jen zasranejch šestnáct, když jsi ji znásilnil, bodnul jí do břicha a pak se hodiny díval jak umírá v bolestech..."

Nevím proč si mé srdce zvolilo právě jeho. Možná je to tím, že vrána k vráně sedá? Spíš zrůda k zrůdě... Oba máme na rukou krev, ale já bych narozdíl od něj nikdy neublížil nevinnému člověku. Nikdy.

,,Jungkookie..." vydechne prosebně a upře na mě své dokonalé čokoládové oči.

Nějaký chvilkový zkrat v mé mysli mě donutí sklonit se dolů a políbit ho.

Naposledy.

Polibek mi oplácí s obrovskou naléhavostí. Cítím na tváři jeho slzy a také brečím.

,,Sbohem Taehyungu..." zašeptám a zmáčknu spoušť.