Miluj mě... (Vkook)

3

Má oční víčká těžknou a já se pomalu propadám do poklidné říše temnoty. Už jen pár vteřin a spánek by mě pohltil úplně, jako když se voda semkne okolo kamene.

A jako kámen klesám ke dnu.

Někdo, konkrétně chlapec ležící ve vedlejší místnosti se však rozhodne odpočinek mi nedopřát.

Vyruší mě tiché vzlyky, které se ozývají z ložnice a já jsem náhle naprosto bdělý.

Zvednu se z gauče, na kterém jsem doposud ležel a vydávám se za tím smutným zvukem.

Opatrně nahlédnu dovnitř ložnice.

Naskytne se mi pohled na spoceného chlapce. Stočený do klubíčka s rukama omotanýma kolem břicha leží uprostřed dvoulůžkové postele a po tvářích mu stékají slzy. Oči má zavřené a celý se třese.

Přiskočím k posteli a položím mu dlaň na čelo.

Má horečku. Celý hoří.

,,Hej, v klidu. Bude to dobré. Dám ti nějaké léky." zašeptám a jeho oči se setkají s těmi mými.

,,P-Prosím...zastav...za-zastav to...bolí..." zamumlá s vypětím veškerých sil.

Rychle se zvedám a běžím pro lékárničku. Během vteřiny jsem zpátky a nutím ho polikat nejrůznější prášky.

Potom jen sedím vedle něj. Jednou rukou ho hladím ve vlasech a druhou mu na záda kreslím uklidňující, kruhovité obrazce.

Po pár minutách se jeho dech o něco zklidní a nabyde na pravidelnosti.

,,Spíš?" zašeptám tichounce.

Nedostane se mi žádné odpovědi a tak usoudím, že ano.

***

Za normálních okolností by mě pravděpodobně vzbudily sluneční paprsky, ale v naší bezoknové situaci procitnu díky jakémusi vnitřnímu hlásku, který mi našeptává, že už je načase otevřít oči.

Jen co tak učiním, shledávám se v zajímavé pozici.

Ležím napříč natažený přes celou postel, na hrudi mi spočívá hlava spícího chlapce, který mě objímá okolo trupu a to ani nemluvím o našich jako vánočka zamotaných nohou.

Sklopím pohled a setkám se očima s jeho poklidnou tváří. Vypadá tak nevinně...

Chlapec se zavrtí a probudí se.

Hledíme na sebe a na pár vteřin, jakoby se zastavil čas.

,,Dobré ráno." zašeptám a vykouzlím drobný úsměv.

Jeho oči se vyděšeně rozšíří a okamžitě ode mě odskakuje až ke kraji postele. Náhlý, prudký pohyb se však moc nelíbí jeho poraněnému břichu a tak se okamžitě chytá za zraněné místo. Jeho ústa opouští bolestné zasyčení.

,,Promiň promiň! Nechtěl jsem tě vyděsit. Omlouvám se. Všechno je v pořádku..."

,,Co tady děláš?" zeptá se nedůvěřivě.

,,V noci jsi měl horečku. Přišel jsem ti dát nějaké léky a asi jsem tady usnul." odpovím po pravdě.

,,Tak už to nedělej." řekne chladně a uhne pohledem.

Věnuju mu nechápavý pohled.

,,Nemám ti dávat léky?"

,,Ne...nemáš se mnou spát..." řekne a hned se zarazí. Asi mu došla dvojsmyslnost této věty a nevypadá, že by mu to bylo moc příjemné.