Miluj mě... (Vkook)

23

JE TADY PO PĚTI NEBO MOŽNÁ I VÍC LETECH VŮBEC NĚKDO KDO BY MĚL ZÁJEM TENTO PŘÍBĚH DOČÍST? 😅

NEDÁVNO MI TU NĚKDO NAPSAL KOMENTÁŘ A JÁ SE PODIVILA TOMU ŽE MŮJ PŘÍBĚH PO TAK DLOUHÉ DOBĚ JEŠTĚ NĚKOHO ZAJÍMÁ. TAK JSEM SE ROZHODLA HO DOKONČÍM, JELIKOŽ UŽ ZBÝVÁ JEN POSLEDNÍCH PÁR ČÁSTÍ. A NAROZDÍL OD JINÝCH MÝCH PŘÍBĚHU SI TADY PAMATUJI JAK JSEM CHTĚLA ABY SKONČIL.

TAKŽE TADY JE POSLEDNÍCH PÁR KAPITOL.

ENJOY
...

Kreslím Taehyungovi na záda kruhové obrazce a poslouchám jak poklidně oddechuje. Hlavu má položenou na mojí hrudi a prsty svírá záhyby mého trička.

Jungkook a Taehyung, navždy spolu. Navždy zamilovaní.

Přál bych si zmrazit tento okamžik v čase.

To, ale samozřejmě nejde a z podobných myšlenek mě vytrhne bušení na dveře, které se tlumeně ozývá z druhého pokoje.

Taehyung se neochotně posadí. Hnědé vlasy má rozcuchané a padají mu do očí. Je na něm znát únava a nervozita.

,,Už se nemáš čeho bát." povzbudím ho a on kývne hlavou. ,,Pojď, půjdeme Yoongimu otevřít. Jsem zvědavý, co vymyslel."

,,To já taky..." Pohodí hlavou a odstraní si tak vlasy z tváře.

Věnuji mu drobný úsměv, on si hlasitě povzdychne a oba se vydáme směrem ke vstupním dveřím. Taehyung jde kousek za mnou.

Zadám kód a vezmu za kliku.

Yoongi vypadá stejně, jako když odešel. Jediná změna tkví v tom, že mu přes rameno visí velká černá taška.

,,Takže?" zeptám se. Yoongi se okolo mě protlačí dovnitř, práskne za sebou dveřmi, dojde doprostřed místnosti, položí tašku na jídelní stůl a stoupne si vedle ní.

,,Takže" zopakuje po mně a zašátrá rukou uvnitř zmíněné tašky. ,,Se na to musím napít, protože jestli mám uklízet ten bordel, co jste vy dva nadělali, tak musím být aspoň trochu pod parou." S těmito slovy vytáhne ven tři piva.

,,Otvírák je v druhém šuplíku." poradím mu.

Otevře ho, najde otvírák a jedním pohybem sundá víčko, které spadne na zem. Ozve se hlasité zasyčení. Nechá víčko ležet a napije se rovnou z lahve. Napočítám čtyři polknutí než se konečně nadechne vzduchu. Poté si hřbetem ruky otře pusu a zbylé dvě flašky nabídne mně a Taehyungovi.

,,Díky." řekněme sborově.

,,Je za co." odpoví Yoongi a znovu se napije.

Následují další dvě zasyčení a i my si lokneme studeného piva.

,,Co se teď bude dít?" zeptá se Taehyung, který stojí kousek za mnou. Vím, že je nervózní, ale v jeho hlase to není znát.

,,Zařídil jsi to nějak?" zeptám se s očekáváním.

,,Zařídil jsem to tím jediným způsobem, kterým to zařídit jde. A věř mi, že to bylo těžké rozhodování."

,,Co tím myslíš?"

Yoongi z kapsy u kalhot vytáhne svůj mobil. Párkrát ťukne na jeho obrazovku a potom ho na nás namíří. ,,Usmějte se jste v televizi." řekne ironicky.

Dojde mi, že nás natáčí. ,,Co to..." ale svou otázku už nedokončím.

Všechno se to stane během jediné vteřiny. Yoongi dá druhou ruku za sebe a najednou v ní svírá pistoli. Výstřel způsobí hlasitou ránu, která se rozezní celou místností a mně se na okamžik zastaví srdce. Jsem jako socha. S pootevřenou pusou zírám na Yoongiho a nejsem schopný se pohnout.

,,Jinak to nešlo. Promiň Kooku..." Yoongiho slova ke mně pronikají, jakoby z dálky a mně nedochází jejich význam. V uších mi stále zní zvuk onoho výstřelu. Rezonuje mi v hlavě a bolestivě se zabodává do ušních bubínků.

Vůbec nepobírám, co se to tu právě stalo. Nejsem schopen ani sebemenšího pohybu.

Zezadu na svém lýtku ucítím slabý dotek a to mě vytrhne z tranzu. Prudce se nadechnu a konečně se podívám za sebe. Taehyung mi leží u nohou a prsty svýrá moje kalhoty. Nevidím mu do obličeje, protože je skroucený do klubíčka. Pomalu, jako ve zpomaleném záběru si lehne na záda. Svezu se vedle něj a má kolena zaduní o tvrdou zem.

,,Tae..." špitnu tiše, a pokusím se svou dlaní zakrýt zvětšující se rudou skvrnu na jeho hrudi. Pozoruji, jak se mu skrze tričko propíjí krev. ,,To bude dobrý..." zašeptám a podívám se mu do tváře, on už mě ale nevidí. Oči má otevřené dokořán a svůj nehybný zrak upírá směrem ke stropu.

Vezmu si ho do náruče a položím si ho do klína, hlava se mu bezvládně zakloní vzad a tak ji podepřu svojí rukou. ,,To bude dobrý..." zopakuju a v tu chvílí se celý roztřesu. Ústa se mi sama od sebe zkroutí a do očí se mi proderou slzy. Vší silou k sobě hnědovláska přitisknu a rozbrečím se ještě víc. V tu chvíli mi jeho ruka přejede po stehně a já ho od sebe s nadějí odtáhnu, abych mu viděl do tváře. Nic se nezměnilo. Pořád je mrtvý. To co pohlo jeho rukou byla jen obyčejná zemská přitažlivost. Už se nevydržím dívat do těch kamenných, hnědých očí a tak ty svoje zavřu. Sžírá mě taková úzkost, že se to nedá vydržet. Připadám si, jako by mi někdo vytrhl srdce z těla. Nemůžu dýchat. Dusím se svými vzlyky, které mi nedovolují se nadechnout.

,,Chci umřít!" vykřiknu a schovám si hlavu do ohybu v Taehyungově krku.

Už to nevydržím. Takový žal se snad ani vydržet nedá.

Navíc je to moje vina. Všechno je to moje vina. Kdybych udělal věci jinak tak tu teď nesedím v kaluži krve kluka, kterého miluju, a který miloval mě. Ten minulý čas mi zasadí další ránu. Taehyung už není. Už není... A všechno je to moje vina...

Ne.

Je to YOONGIHO VINA!!!

Otevřu oči a opatrně, s tou největší něžností jaké jsem schopen položím hnědovláska na zem. Otočím se k němu zády a stanu tváří v tvář Yoongimu. Tečou mu slzy, vypadá hrozně, dokonce provinile.

,,ZABIJU TĚ!" vyštěknu a vrhnu se po něm. Než však stačím překonat prostor, který nás od sebe dělí, Yoongi vytáhne další zbraň. Tahle je jiná než ta první.

Uspávací pistole.

Nestačím se vyhnout a šipka se mi zapíchne do krku. Účinek je okamžitý. Zvládnu udělat jen další tři kroky, než se mi podlomí kolena. Yoongi ke mně přiskočí a chytí mi hlavu, abych se při pádu nezranil. Pomalu mě položí na zem. Jsem od hlavy až po paty paralizovaný. Hlava se mi sama od sebe překulí na bok a já spatřím Taehyungovo nehybné tělo. Cítím jak mi po nose tečou slzy.

,,Promiň Jungkooku, ale takhle je to pro všechny nejlepší." řekne Yoongi, ale já už přestávám slyšet. Nakonec zavřu oči a všechno kolem utichne.