Miluj mě... (Vkook)

19

Ležím na zádech, koukám do stropu a paže mám omotány kolem příjemně hřejícího těla, které se ke mně tiskne.

Je ticho. Vím, že Taehyung nespí, ale ani tak nikdo z nás nic neříká.

Mám strach. Co bude teď? Dlouze se nadechnu a prostoupí mě velice nepříjemný pocit. Frustrace.

Co jen teď budeme dělat? Co budu dělat já?

Vždyť tohle nemůže skončit dobře...

BUCH BUCH BUCH

Leknu se tak, že vystřelím do sedu a shodím tak ze sebe zmateného hnědovláska.

Vymněníme si mezi sebou pohled, ale jinak jsme oba jak zkamenělí.

,,Co to sakra...?" začne Taehyung, ale přeruší ho další bouchání na dveře.

BUCH BUCH BUCH

Vystřelím do stoje. Já i Taehyung na sebe poté v rychlosti hodíme tričko a tepláky a vyjdeme z pokoje. Následovaný hnědovláskem se opatrně a velice pomalu vydám k zakódovaným vstupním dveřím.

V příští vteřině se ozvou další rány, ale tentokrát je doprovází i hlas. Hlas, který okamžitě poznám.

,,Kooku jsi tam? Otevři!"

Zamrznu.

Sakra, sakra, sakra... Co teď?

Otočím se na Taehyunga, který za mnou zmateně postává.

,,Kdo to je?" zeptá se.

,,Budeš stát za mnou, budeš zticha a ani se nehneš, jasný?" řeknu místo odpovědi.

,,Jasný?!" zopakuju důrazněji a hnědovlásek kývne hlavou.

,,Jo jsem to já. Otevřu ti." zakřičím a bouchání na dveře rázem ustane.

Přistoupím k číselníku vedle dveří. Koutkem oka vidím jak mě Taehyung upřeně pozoruje. Na tento okamžik celou tu dobu čekal. Na to až si vzpomenu, zadám správný kód a on bude mít možnost uniknout.

Dopřeju si jeden dlouhý nádech a až potom přiložím prsty na první číslo kódu. Druhou rukou přitom zakryju Taehyungovi výhled a ťuknu na několik dalších číslic.

Uslyšíme posouvání mechanického zámku a hned na to cvaknutí.

Vyčkávám.

Klika se stočí směrem k zemi a dveře se otevřou.

Naproti nám stojí blonďák v zelené, rozepnuté maskáčové bundě a svírá v ruce zbraň.

Moje oči vyhledají ty jeho. Vyčtu z nich úlevu, kterou však okamžitě vystřídá zmatení a vztek, když se blonďák podívá za mě.

,,Co to sakra děláš Jungkooku!?" vyjede po mně a pozvedne zbraň Taehyungovím směrem.

,,Kooku!" řekne hnědovlásek a couvne o krok dozadu.

,,Nestřílej! Všechno se změnilo. Vysvětlím ti to!" vykřiknu.

S Yoongim to ani nehne.

Udělám krok vlevo, stoupnu si tak pistoli do cesty a zakryju výhled na Taehyunga.

,,Zavři dveře a promluvme si." řeknu klidným tichým hlasem s pevným pohledem upřeným do Yoongiho očí.

Chvíli na sebe jen zcela nehybně zíráme. Nikdo ani nemrkne.

,,Dobře." odpoví nakonec blonďák obezřetně, skloní zbraň směrem k zemi a udělá pár kroků do místnosti. Zavře za sebou dveře a hodí po mně tázavým pohledem.

,,Takže?"

,,Jdi do pokoje Taehyungu." řeknu rozkazovačně bez toho, abych se na něj podíval.

Uslyším za sebou kroky a poté klapnutí dveří od ložnice.

Yoongi se zamračí a řekne: ,,Vysvětlit. Všechno."

Na okamžik se zarazím. Nevím jak začít. Je toho tolik. Rozhodnu se mu nejprve sdělit to nejdůležitější.

,,Neudělal to. On té holce neublížil."

,,A to ti řekl on?" odpoví pochybovačně.

,,No...ano..." Náhle si připadám poněkud hloupě. ,,Ale mluví pravdu." dodám pevně.

,,Zbláznil ses?" vyjede po mně Yoongi. ,,Co jste tady sakra dělali takovou dobu? Proč jsi nedokončil úkol? Proč ses mi neozval?! Klient na mě tlačí a já nevím co mu mám říct!"

Nervózně polknu. Nepamatuju si, že by na mě někdy takhle křičel. (Proč taky? Vždy jsem splnil co po mně chtěl).

Tak tohle bude na dlouho, pomyslím si. Zadívám se Yoongimu do očí a začnu s vyprávěním.

Rozhodnu se mu říct celý příběh.

Až od úplného začátku.