Miluj mě... (Vkook)

2

Nechci, aby ve svém stavu ležel na tvrdé zemi, ale bojím se ho přemístit do postele.

Za prvé nevím jestli bych s ním měl manipulovat a za druhé mám strach, že znovu přestane dýchat a já ho budu už po druhé muset oživovat. Masáž srdce by se prováděla opravdu špatně, kdyby ležel na matraci. Tvrdý povrch je pro toto rozhodně lepší.

Nakonec se rozhodnu.

Opatrně ho nadzvednu, položím si ho na hruď a sám se opřu o zeď kam jsem si pro lepší pohodlí před chvílí umístil polštář.

Mám v plánu si ho ohlídat. Po té námaze při jeho záchraně by mě opravdu mrzelo kdyby během noci zemřel.

Jak vlastně vím, že je noc? problesknemi hlavou a já si náhle uvědomím jeden zneklidňující fakt.

V tomto bytě nejsou vůbec žádná okna...

Tohle zjištění mě z nějakého důvodu vyděsí snad ještě víc než skutečnost, že na mě leží polomrtvý kluk.

Nevědomky ho sevřu pevněji a přitulím se k němu.

Mám strach.

,,Vzbuď se prosím. Nechci tu být sám." zašeptám nešťastně a opřu si bradu o jeho střapatou hlavu.

Uběhlo asi osm hodin během kterých jsem přerušovaně spal asi půl hodinky. Neustále jsem se budil a kontroloval stav druhého chlapce. Vždycky jsem pak úlevně vydechnul, když jsem se přesvědčil o tom, že stále dýchá.

Něco, nejspíš můj instinkt mi řekne, že by mohlo být ráno. Vysoukám se zpod stále bezvědomého chlapce a rozhodnu se ho s vypětím všech sil, které mi ještě zbyly přenést do postele. Když vydržel tak dlouho tak už to snad zvládne.

Chci ho přikrýt peřinou, ale zarazím se. Je úplně celý špinavý od zaschlé krve. A já ostatně taky.

Měli bychom se umýt. Vyjdu z ložnice a rozhodnu se to tu trochu prohledat. Byt je tvořen čtyřmi místnostmi. Obývákem, ve kterém se nachází i kuchyň, předsíní, ložnicí a koupelnou.

Vrátím se zpět k tomu chlapci a zvednu si ho do náručí. Je docela těžký, ale koupelna naštěstí není daleko. Je to malý byteček.

Položím ho do vany a přemýšlím co dál. Měl bych ho vyslíct?

Jasně, že ho musím vyslíct... Přece ho nebudu sprchovat v oblečení. Jak to mám, ale udělat?

Najednou znervózním.

Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. Musím to udělat. Nemůžu ho přeci nechat ulepeného od vlastní krve. To je prostě...fuj.

Sehnu se k němu a tričko, které má už stejně kvůli mému amatérskému obvazu vyhrnuté mu přetáhnu přes hlavu.

Teď kalhoty.

Rozepnu mu knoflík a potom i zip. Proč si u toho připadám tak hrozně úchylně!? Nedělám nic špatného! Snažím se mu jen pomoct...

Stáhnu mu ryfle a nechám ho jen ve spodním prádle.

Hlava mu bezvládně visí na bok, ústa má lehce pootevřená a vlasy slepené krví mu padají do očí.

Výborně... Co teď?

Můžu ho buď umýt tak jak je teď a potom mu ty boxerky stejně budu muset stáhnout, protože ho nemůžu nechat v mokrém nebo mu je sundám rovnou.

Ah, kašlu na to.

Nakloním se k němu do vany a opatrně ho celého vysleču.

Snažím se mu dívat do tváře, ale zvědavost je silnější než já.