Miluj mě... (Vkook)

17

,,Kurva, kurva, kurva!" zakřičím, zvednu se a hodím s pistolí do kouta, což je rozhodně to poslední co by se mělo se zbraní dělat.

Taehyung leží spoutaný na zemi a jeho velké oči se na mě nehybně upírají.

Hledím na něj a po tvářích mi tečou slzy.

,,P-Proč jsi to neudělal?" zeptá se mě roztřeseným hlasem, plným strachu. Stočím zrak k prostřelené sedačce. Na poslední chvíli jsem trhnul zbraní a zasáhl gauč.

Vím naprosto přesně proč jsem to nedokázal udělat (i když jsem chtěl).

Jenže já na sobě v ten moment cítil jeho horký dech, díval jsem se mu do očí a představil si jak mi ochabne v náručí, srdce mu přestane bít a z očí mu pomalu vyprchá život...

Ta představa mě vyděsila takovým způsobem, že jsem to prostě udělat nedokázal.

,,Já tě tak strašně nenávidím." rozkřiknu se, vezmu z linky skleničku a hodím s ní přes celou místnost. Střepy se rozlétnou po podlaze a Taehyung se nakrčí.

,,Chci znát důvod! Proč jsi ji zabil? Cítíš vůbec nějakou lítost?" vyjedu po něm a znovu se nad ním skloním.

,,Já...já nevím co říct." zakoktá se.

,,Cokoli, naprosto cokoli, abych si nepřipadal, že jsem se zamiloval do naprosté zrůdy!"

,,Tak lituješ toho?" zeptám se znovu.

,,Ano..." odpoví, ale zní to tak nepřesvědčivě, že mu nevěřím ani slovo.

,,Lžeš."

Zavřu oči a pokusím se v sobě nalézt svůj vnitřní klid, pročistit si mysl a přestat přemýšlet, stejně tak jako to dělám pokaždé, když mám splnit úkol.

Jako robot se vydám k místu kam jsem zahodil pistoli a zdvyhnu ji ze země. Taehyung se napne.

Jsem rozpolcen na dvě části.

Střídavě koukám na zbraň a na Taehyunga.

,,Kdybys projevil alespoň nějakou lítost..." zašeptám a znovu na něj namířím zbraň. Tentokrát jsem rozhodnutý.

Miluju ho.

A právě proto ho nesmím nechat naživu. Nemůžu připustit, aby se mé srdce připoutalo k někomu jako je on. Jak bych mohl něco takového dopustit? Už jen z úcty k mým mrtvým rodičům musím vystřelit.

Pohladím prstem spoušť a snažím se, aby se mi neklepala ruka. Pohlédnu mu do tváře a v duchu se s ním loučím. Kdybych k němu nic necítil tak se ho zbavím bez jediného zaváhání, jenže jemu se podařilo probít přes hradby, které jsem poslední tři roky pečlivě budoval kolem svého srdce. Díky němu jsem se ,,přenesl v čase" do doby, kdy jsem byl jen obyčejný kluk, pro kterého byla vražda jen něčím co občas vídá v televizi.

Kvůli mé neopatrnosti a hlouposti se mu povedlo mě ošálit a já se do něj naprosto zblbnul, ale mé city k němu z něj nečiní lepšího člověka.

Taehyung se v mnohém podobá vrahovi mých rodičů. Oba ubližovali bez motivu, nuda je dohnala k vraždě a k oběma cítím obrovskou nenávist, i když v Taehyungově případě je protkána hořkou pachutí lásky.

Ke konci mých osmnáctých let mi byli zavražděni oba rodiče, jediní lidé, které jsem tehdy opravdu miloval. Od té doby jsem se uzavřel do sebe. Emoce se schovaly tak hluboko do mého nitra, že jsem si chvílemi nebyl jistý jestli nezmizely úplně. Shledávám poněkud ironickým fakt, že musím zastřelit osobu, která mě po tak dlouhé době přiměla něco cítit a být, i když to bylo zvrácené, šťastný...