Často přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdybychom se nikdy nepotkali. Vlastně na to myslím pořád. Byla jsem jen obyčejná holka bez ambicí, která se bála světa a osmnáct let žila v malém pokoji, kam se sotva vešla úzká postel, psací stůl a rozviklaná...
,,Když si to nesundáš ty, sundám to za tebe já!" po jeho slovech jsem se rozbrečela jako malá holka. Bylo mi jasné co bude následovat. Doufala jsem, že to někdo uslyší, protože já byla bezmocná, a opravdu jsem neměla co dělat. Nemohla jsem se už ani hnout. ,,pomoc! Prosím!" stihla jsem naposledy zařvat, než mi zacpal pusu svojí dlaní. Nemohla jsem přestat brečet, bylo to tak hrozné, že to nedokážu popsat slovy. Měl až takovou sílu, že mi začal rozepínat knoflík u mých džín a já si přála radši umřít.
,,co je to tady kurva za řev?!" vtrhl hlouček lidí dovnitř pokoje. Ten kluk, který se mě tady snažil svléknou, mě pustil a hned si stoupl. ,,jen se bavíme, jasný?! Dej si odchod!" zařval na jednoho kluka z hloučku. ,,jen se bavíte? Proč tahle holka brečí a má rozepnutý kalhoty?" vzal ho za triko a přitáhl ho k sobě blíž. ,,co si o sobě myslíš? Okamžitě vypadni z párty! Takovýhle chudáky tu nepotřebujeme!" zařval na toho bastarda. ,,odveďte ho" sotva to rozkázal, někdo ho odvedl pryč. ,,jsi v poho?" přešel ke mně, skrčil se a podal mi ruku. Ubrečený oči jsem se snažila zakrýt tím, že jsem se koukala na stranu a jeho ruku nakonec přijala. Pomalinku mě zvedl na nohy a já zaregistrovala, že mám opravdu rozepnuté džíny. Stálo tu spoustu lidí a vyděšeně na mě civěli. ,,na co koukáte? Hleďte si svýho!" zařval na ně a já si zapnula zip a knoflík. Srdce mi nepřestalo bušit, teď můžu jen děkovat svým hlasivkám a člověku, který stojí vedle mě. ,,d-děkuju" řekla jsem rozklepaně a utřela si mokré oči. ,,pamatuj si, že krásné holky tady nesmí být o samotě. Je to nebezpečný" pohladil mě po zádech. Byl to kompliment, ale v tuhle chvíli jsem ho přehlížela. ,,Jsi v pořádku? Neudělal ti něco?" Ptal se tak ustaraně. Klepala jsem se jako ratlík. ,,Není ti nic? Neublížil ti?" opět se zeptal a já jediné co zvládla, bylo pokroutit hlavou. Musím odtud vypadnout.
Koukala jsem se do země, stále jsem měla ubrečené oči. Vycházela jsem zrovna z pokoje, a kluci se mi uhlnui abych mohla projít. Vím, že bych jim měla ještě tak tisíckrát poděkovat, ale nemohla jsem tu dál být. Byla jsem mimo a to se taky poznalo, když jsem narazila do jedné osoby. Všimla jsem si černých vans bot a roztrhaných černých džín. Jeho paže mě vzaly za ramena a já uslyšela ten známý hlas. ,,hej, proč brečíš? Co se děje?" myslela jsem si, že více se mi srdce už rozbušit nemůže. Jeho potetované ruce mi daly jasně najevo, kdo daná osoba je. Hráč s číslem 94. Nechtěla jsem se na něj podívat, protože by mě viděl takhle a vlastně jsem si myslela, že to je jen sen. Stále mě držel a já se opravdu musela přesvědčit, jestli se nemýlím. Zhluboka s klepavým nádechy jsem hlavu zvedla a podívala se do těch karamelových očí, které mě tak moc děsí, a zároveň uklidňují. ,,maličká?" vykulil oči a já litovala toho, že jsem se podívala. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle. Zraněnou a ubrečenou. ,,musím jít" jeho ruce jsem od sebe odstrčila. Už jsem necítila na své pokožce jeho ruce. To příjemné teplo, které mě teď opustilo. Nechtěla jsem odcházet, protože jsem ho potkala znova. A na téhle VIP párty. Je skoro nereálné, že potkáš slavnou osobnost několikrát za sebou. Jako by to byl snad osud.
Obešla jsem ho a se silným brekem šla po schodech dolů. ,,počkej!" zařval na mě, když jsem byla u hlavních dveří. Stačilo otevřít a už bych se tady nikdy neukázala. Otočila jsem se, prostě jsem musela. Stál dál ode mě několik metrů a i přes tu hlasitou hudbu jsem svůj tlukot srdceVypadal vyděšeně, plných otázek. Slzy mi tekly po tvářích, ale už mi to bylo upřímně jedno. Proč se tohle musí stávat mně?
Chtěl něco říct, ale po celém domě se rozkřikly hlasy dívek, které si všimly hráče s číslem 94. Rozeběhly se k němu a já viděla jenom blesky z mobilů. Dejavu. Okamžitě jsem se otočila zpět a otevřela dveře, ze kterých jsem ihned vyběhla pryč.
Na tenhle den v životě nezapomenu.
***
Nezavolala jsem si taxíka, ani jsem nejela metrem. Celou hodinu jsem se snažila běžet domů. Začala jsem mít panickou hrůzu i z toho, že kdybych si sedla to taxíku, odvezl by mě někam jinam a ublížil mi. Byly necelé 3 hodiny ráno a já byla tak šťastná, když jsem si všimla mého domu. Nikdy jsem necítila pocit štěstí, když jsem se blížila k našemu domovu, ale dnes je to jinak. Rychlým krokem jsem se snažila vyndat klíče z bundy, ale nemohla jsem je nahmatat. Začala jsem panikařit a v kabelce začala štrachat klíče. ,,bože, tohle mi nedělej!" hodila jsem s kabelkou o zem a sedla si na schody před domem. ,,může být ještě něco horšího?" mluvila jsem si pro sebe a slzy nechala volně proudit. Nejspíš jsem někde po cestě ztratila klíče. Nemám teď nikoho, komu bych mohla zavolat. Ani Scarlett, Alexis, Chloe a Amelie. Všechny mě zklamaly a já je k životu nepotřebuji. Kdybych nebyl tak naivní kráva a nechodila s nimi, nic by se nestalo.
Nezbývalo mi nic jiného než do svého pokoje vlézt oknem, jelikož bylo staré a nebylo těžké se do něj úplně dostat. Vlezla jsem s tichostí dovnitř a strhla ze sebe všechno oblečení. Lehla jsem si do postele a přikryla se celá peřinou. Své vzlyky jsem dusila v polštáři a přála si jediné, umřít.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dělal jsem, že se nic neděje a dál se fotil s fanynkami. Vadil mi ten křik a bolela mě z toho všeho hlava. Byl jsem zmatený a snažil se všechno v hlavě urovnat. ,,jsi strašně nádhernej" ,,ahoj, můžu si s tebou dát fotku?" mluvila jedna přes druhou. Ignorujíc jejich otázky jsem odešel zpátky nahoru a snažil se najít Jamese. Bylo mi jasné, že fanynky mi budou v patách po celou dobu, ale jsem na to zvyklí a tak je ignoruju. Jamesi, co se tu stalo?" přiběhl jsem do pokoje, zavřel za sebou dveře a nezapomněl zamknout. Aspoň na chvíli budu mít pokoj od fanoušků.
,,co myslíš? To co se stává běžně na párty" pokroutil James hlavou. ,,znásilnil jí?" doufal jsem, že to nebude pravda. ,,ne, ale netrvalo by dlouho" povzdechl si. ,,kde je ten kretén?" ,,vyvedli ho. Známá škola. Napsali si ho i na seznam. Má zákaz sem kdykoliv jindy vkročit." Odpověděl James. ,,Bylo mi jí fakt líto. Byla úplně mimo." Pokračoval a podrbal se na zátylku. Silně jsem si povzdechl s kousl ret. Měl jsem vztek. Nepochopím ty chudáky, co ubližují slabšímu pohlaví.
Byla to ta maličká, kterou jsem viděl na zápase, v posilovně a teď tady. ,,stalo se to tady?" rozhlížel jsem se po pokoji a všiml si na zemi svazku klíčů. ,,Jo. Prej hráli flašku nebo co" Řekl Brice. Pokroutil jsem hlavou a svazek klíčů sebral. ,,To dneska ještě někdo hraje?" zeptal jsem se a klíče si prohlížel. Prohlížel jsem si klíč po klíči a uviděl malé kovové srdce, kde bylo bylo malým psacím písmem vyryté Shannon.
