All I want for Christmas is you ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

Jsi stejný jako já •Tomarry

„Ty už jsi zase ubližoval Davidovi, Tome?“ zeptala se devítiletého chlapce přísně vychovatelka. Chlapec jménem Tom nehnul ani brvou; jen před ní stál s rukama za zády a chladně jí hleděl do tváře. Zhluboka si povzdechla a pokroutila hlavou tak mocně, až se jí z tlustého drdolu uvolnilo pár pramínků vlasů. „Já se z tebe zblázním, opravdu. A teď pojď, hezky zajdeme za Davidem a ty se mu omluvíš, jasné?“

„Ano, slečno Heffleyová,“ zamumlal Tom nabručeně a protočil očima, když ho pevně chytla za ruku, aby jí nikam neodběhl - jako kdyby mohl, že? Tenhle dům byl tak malý! - a společně se rozešli na zahradu, kde se děti nadšeně koulovaly. Tom na sobě měl jen tenké kalhoty s kšandami a vánoční svetr, který pletla stará paní Franklinová, jež všem dětem každý rok přinesla kupu svetrů. Tom je nesnášel, protože příšerně kousaly a smrděly rybinou.

„Harry, pročpak si nehraješ s ostatními?“ zeptala se náhle slečna Heffleyová malého chlapce, jehož cestou minuli. Byl daleko od ostatních, klečel ve sněhu a stavěl si malého sněhuláčka. Tom si Harryho pozorně prohlédl; byl tu nový? Ještě nikdy ho tady neviděl.

„Ostatní mě nemají rádi a říkají mi, že jsem divný,“ zamumlal Harry v odpověď a stydlivě zvedl hlavu. Když se Tomovy čokoládově hnědé oči střetly s těma jeho, jež byly jedovatě zelené, v břiše se mu rozletělo snad celé hejno motýlů. Jako by mezi nimi v tom jednom pohledu problesklo pochopení. Říkají mu, že je divný? Mohlo by to znamenat, že je... že je stejný jako on?

„Ale to určitě ne, Harry, jistě to nemyslí zle, musíte si všichni hrát hezky spolu a být k sobě hodní,“ usmála se na něj vychovatelka a pohladila ho po červené tváři. Harry něco zamumlal a vrátil se k uplácávání sněhových koulí, a i Tom postřehl, jak ho slečna Heffleyová tahá za ruku. Nejraději by tu zůstal s Harrym, ale on se musel ještě omluvit tomu hloupému Davidovi! Stejnak si za to mohl sám.

„Davide! Davide Colemane! Pojď sem za mnou, prosím!“ zavolala na tlustého chlapce, který pod tolika vrstvami oblečení skoro nebyl poznat. Kolébavým krokem se rozešel k nim a vychovatelka Tomovi ještě sykla do ucha: „Buď hodný. Hezky jak jsme si to řekli, ano?“ A nahlas už s úsměvem řekla: „Tom ti chce něco říct, Davide.“

Chlapec si důležitě odkašlal a narovnal ramena, načež tlouštíka přejel pohrdavým pohledem. „Omlouvám se, že jsem na tebe poslal toho hada, Davide.“ A udělal bych to klidně znova a nechal ho, ať tě zaškrtí, za to, že si ze mě děláš legraci a napodobuješ mě. Vytrhl se slečně Heffleyové ze sevření a zeptal se jí: „Už můžu jít?“ Pohledem zabloudil k Harrymu, který si ostatních nevšímal. Měl pocit, jako by ho k němu přitahovala nějaká neviditelná síla.

„Ano, můžeš. A ať se to už neopakuje, Tome,“ řekla mu přísně, ale chlapec ji ignoroval. Zamířil zpátky ke dveřím, pod nohama mu křupal sníh a nespouštěl z Harryho pohled. Kolik mu tak mohlo být? Sedm, osm?

„Ahoj,“ pozdravil ho důležitě a přestože se ve tváři snažil nedat najevo žádné emoce, v očích se mu zračila dychtivost.

„Ahoj,“ odpověděl mu Harry. „Jdeš si se mnou hrát?“

„Já si raději povídám,“ sdělil mu Tom a šlehl pohledem po ostatních dětech, které se něčemu smály. „A tady je navíc hrozná zima. Nechceš jít dovnitř? Můžeme jít třeba do mého pokoje, mám ho celý jen pro sebe,“ pochlubil se mu.

„Tak jo,“ pokrčil rameny Harry, vstal a oprášil si kolena od sněhu. „Ty jsi Tom, viď? Ostatní děti se tě bojí. Proč se tě bojí? Nechápu to.“

„Umím ublížit, když chci,“ odpověděl mu chladně a vešel do domu, v němž bylo oproti venku horko. „A někteří si to zaslouží. Když jsou na mě zlí, jsem na ně zlý taky. Jak dlouho tu už jsi? Dneska tě vidím poprvé.“

„Asi čtyři měsíce,“ Harry sklopil pohled a vsunul svou malou studenou ručku do Tomovy teplé dlaně. Staršího chlapce to překvapilo, ale neřekl nic, jen mu ruku stiskl a zavedl ho do svého pokoje. Zavřel za nimi dveře, aby je nikdo nerušil, a posadil se na postel. Harry si svléknul bundu a přehodil si ji přes opěradlo židle, načež si sundal čepici a odhalil tak své černé rozcuchané vlasy.

„Kolik ti je, Harry?“ zeptal se ho zvědavě Tom.

„Šest.“

„Mně je devět. Proč nejsi se svými rodiči? Něco se jim stalo?“

Harry sklopil pohled a přikývl. „Tatínek byl něco jako policajt. A maminka byla lektvaristka.“ Tomovi se rozbušilo srdce a zorničky se mu samou dychtivostí rozšířily. Už pochopil, proč ho to k tomu klukovi táhlo! „Maminka říkala, že tatínka zabili, když hledal zločince. A před čtyřmi měsíci umřela i ona, když jí vybouchl lektvar.“

Tom viděl, jak se Harrymu zalily oči slzami, a tak ho vzal za ruku a stáhl ho k sobě na postel. „Chtěl bys něco vidět?“ zeptal se ho vzrušeně. Harry si otřel slzičky a přikývl. Tom před sebe natáhl dlaň, samým soustředěním přivřel oči a když ruku rozevřel, objevil se mu v ní malý modrý plamínek. Harry zalapal po dechu a fascinovaně k plameni natáhl ruku.

„To je nádhera!“

„Myslím, že ty bys to dokázal taky,“ řekl mu povzbudivě Tom, volnou rukou uchopil Harryho předloktí a jemu do rozevřené dlaně přeskočil Tomův plamínek. „Vidíš? Kdybys to nedokázal, tak by tě popálil. Ale ty jsi stejný jako já, Harry. Jsi výjimečný. A tohle... musí to být nějaké kouzlo.“

Harry přikývl a pohrával si s plamínkem. „Občas se mi nějaké kouzlo povedlo, ani nevím, jak je to možné. Rodiče byli taky kouzelníci. Tome, nauč mě ještě něco! Já chci být velký kouzelník!“

Tom se zasmál. „Jednou jím určitě budeš.“

„Tohle jsou ty nejkrásnější Vánoce. Víš, že jsi můj první kamarád?“ usmál se na něj rozzářeně Harry. Ani Tom se neubránil úsměvu; ten malý kluk na něj měl nějaký dobrý vliv.

„Taky jsi můj první kamarád. A víš, že by ty Vánoce mohly být ještě hezčí? Máš to tady rád?“ zeptal se ho s pozvednutým obočím. Harry smutně zavrtěl hlavou. „No vidíš, já také ne! Přímo to tady nenávidím! Všechny ty zlé děti a vychovatelky... Harry,“ vzal ho za obě dvě ruce a dychtivě se mu zadíval do tváře. Harry ho se zájmem pozoroval svýma velkýma zelenýma očima. „Harry, co kdybychom odsud utekli?“

Mladší chlapec se zatvářil překvapeně a v očích mu na okamžik probleskl strach. Co když na to přijdou? Co když je najdou? Vnímal ale Tomovo nadšení, které mu sálalo z těla, nemohl přece odmítnout! A i on to tady neměl rád, bál se ostatních dětí...

A tak se jen usmál a zašeptal: „Tak jo. Utečeme odsud.“

🎄🎄🎄

Druhá vánoční jednodílovka za námi! Co na ni říkáte? Líbila se vám? Snad nejste proti malému AU😅
Jak si ty jednodílovky procházím, některé ani nevypadají jako vánoční. No, snad nevadí😂
Děkuji moc za tak krásnou odezvu u Romione! Jste blázínci, moc jste mě potěšili!😍
Užijte si první advent🧡😋
Millie🍪