All I want for Christmas is you ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

Koupelna prefektů •Hedric

„Haló - Harry!“

Byl to Cedric Diggory. Harry uviděl Cho, která na svého tanečníka čekala dole ve vstupní síni.

„Co je?“ zeptal se chladně, když Cedric vyběhl po schodech až k němu. Ať už ale chtěl sdělit Harrymu cokoli, zřejmě to nehodlal vyslovit před Ronem, který jen
nerudně pokrčil rameny a pak se pustil po schodech vzhůru sám.

„Poslyš...“ Cedric ztišil hlas, když Ron konečně zmizel. „Jsem ti ještě dlužen za to, žes mi řekl o dracích. Víš, s tím zlatým vejcem... to tvoje taky ječí, když ho otevřeš?“

„Hmm,“ přisvědčil Harry.

„To souhlasí... tak se jdi vykoupat, dobře?“

„Cože?“

„Jdi se vykoupat a - ehm - vezmi si to vejce s sebou - ehm - a prostě nad ním v té horké
vodě pořádně zapřemýšlej. Ta koupel ti pomůže... dej na mě,“ mrkl na něj s červenými tvářemi. Harry na něho vyvalil oči.

„A ještě něco,“ pokračoval Cedric. „Jdi do koupelny prefektů, páté patro, čtvrté dveře vlevo od sochy Borise Bezradného. Heslo Lesní vůně. Už musím jít... dej na mě, Harry,“ kývl na něj s mírným úsměvem a poté se vrátil zpátky k Cho, která na něj čekala. Zmatený Harry od nich odvrátil pohled a rychle vyběhl schody nahoru, míře k nebelvírské věži, a přemýšlel nad tou zvláštní radou, již mu dal Cedric.

•••

Jelikož Harry neměl tušení, jak dlouhou koupel bude potřebovat, aby rozluštil tajemství zlatého vejce, rozhodl se, že si ji dá v noci, kdy tomu může věnovat tolik času, kolik bude chtít. Neváhal nad tou možností uposlechnout Cedricovu radu dlouho; věřil mu. Navíc tam smělo mnohem míň lidí, takže nehrozilo takové nebezpečí,
že ho někdo vyruší.

Hned druhý večer po Vánočním plese se rozhodl to vyzkoušet, jednak proto, aby se ujistil, že si z něj Cedric nevystřelil, protože před ním ze sebe pitomce opravdu dělat nechtěl, a druhak proto, že pak by mu už Hermiona mohla dát pokoj. Od hádky s Ronem byla nepříjemná i na něj.

Vzal si s sebou neviditelný plášť a i Pobertův plánek, který zachycoval celé Bradavice, nevyjímaje početné zkratky a tajné chodby, a co bylo ze všeho nejdůležitější, lidé na hradě na něm byli vidět jako maličké body se jmenovkami, které se pohybovaly po chodbách, takže Harryho mohl předem varovat, kdyby se někdo blížil ke
koupelně.

Tentokrát na něj čekal Ron, aby řekl Buclaté dámě heslo Lívanečky s banány. „Zlom vaz,“ zamumlal, když se Harry proplížil, a sám prolezl do společenské místnosti.

Toho večera se Harrymu šlo v plášti dost těžko: pod paží nesl těžké vejce a v druhé ruce si přidržoval pod nosem plánek. Chodby zalité měsíčním světlem byly však tiché a prázdné.

Když dorazil k soše Borise Bezradného, kouzelníka, který vypadal tak zoufale ztraceně s rukavicemi navlečenými opačně, našel ty správné dveře. Opřel se o ně a zamumlal heslo Lesní vůně, jak mu poradil Cedric.

Dveře se skřípavě otevřely. Harry vklouzl dovnitř, zavřel za sebou na zástrčku, sundal
si neviditelný plášť a rozhlédl se.

V první chvíli si řekl, že by nebylo špatné být prefektem už jenom kvůli tomu, že by mohl chodit do téhle koupelny. Tlumeně ji osvětloval nádherný lustr se spoustou svící a všechno tu bylo z bílého mramoru, včetně jakéhosi prázdného obdélníkového plaveckého bazénu, zapuštěného do podlahy. Po jeho okrajích bylo rozmístěno na sto zlatých kohoutků a každý z
nich měl v rukojeti zasazen drahokam jiné barvy. Bylo tam i skákací prkno. Na oknech visely dlouhé bílé lněné záclony, v koutě ležela veliká hromada načechraných bílých ručníků a na stěně visel jediný obraz ve zlatém rámu. Byla na něm plavovlasá jezerní panna hluboce spící
na útesu, jejíž dlouhé vlasy jí zavlály po tváři pokaždé, když hlasitě zachrápala.