All I want for Christmas is you ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

Přítel •Remus & Minerva

Minerva McGonagallová kráčela po zasněžené cestě a čerstvý sníh jí křupal pod nohama. Prasinky byly o Vánocích kouzelné místo. Střechy byly zasněžené, v každém okně blikala vánoční světýlka, domy byly vyzdobené a jejich obyvatelé se těšily na vánoční čas, jenž stráví se svými nejbližšími. Ale ne všichni měli takové štěstí.

Jak se blížila směrem ke Třem košťatům, kam měla pro dnešní večer namířeno, všimla si shrbené postavy, jež stála před hostincem a pokuřovala cigaretu. Když Minerva došla blíž a chystala se vejít dovnitř, nedalo jí to a věnovala osobě pohled. A s překvapením zjistila, že ji moc dobře zná.

„Remusi?" vydechla překvapeně, nejen proto, že jej tady nečekala, ale i proto, v jakém stavu se nacházel.

Zvedl k ní prázdný pohled a světlo ozářilo jeho unavenou a bledou tvář. Věnoval jí slabý úsměv. „Paní profesorko. Veselé Vánoce," popřál jí, jako by se nic nedělo.

Starostlivě ho sledovala. Nemusela být génius, aby pochopila, že truchlí, že postrádá své nejlepší přátele. Ti čtyři byli celých sedm let nerozlučná parta, a najednou tu byl už jen Remus. Dokázala si představit, jak velká bolest ho sžírá.

Jemně mu položila ruku na paži. „Pojďte, jste celý zmrzlý. Musíte se zahřát," řekla nesmlouvavě. Remus se tiše uchechtl, naposledy potáhl z cigarety, - Siriusův starý zvyk, uvědomila si Minerva – než nedopalek odhodil do sněhu a zašlápl ho. Věděl, že nemá cenu McGonagallové odporovat, a tak se nechal odvést dovnitř.

Bradavická profesorka kývla na Rosmertu, než se s Lupinem posadila k jednomu ze vzdálenějších stolků. Sundala si šálu a plášť, jež přehodila přes opěradlo židle. Remus se sesunul na své místo a rukou si přejel po strhané tváři. „Promiňte," zamumlal vzápětí.

Překvapeně se na něj podívala. „Za co se omlouváte?"

„Za to, že vás tu obtěžuji. Že vám kazím pěkný večer. Víte, že tu se mnou nemusíte ztrácet čas," řekl a zvedl k ní pohled. Smutně se usmál. „Já to zvládnu. Koneckonců, co jiného mi taky zbývá."

„Neobtěžujete mě, a opovažte se ještě jednou na něco takového myslet," odvětila zcela vážně a s díky kývla na Rosmertu, která jim ke stolu přinesla máslový ležák a jednu horkou čokoládu. Minerva ji okamžitě přisunula k Remusovi, jemuž vstoupily slzy do očí.

„Omlouvám se," zahuhlal a spěšně si otíral slzy.

„Přestaňte se omlouvat za to, co cítíte, Remusi," řekla McGonagallová a sledovala ho. Přála si, aby mu dokázala nějak pomoct. Nenáviděla ten pocit, když věděla, že svým studentům nedokáže pomoct, ulehčit jim, zbavit je té bolesti. Nesnášela, jak moc v takových okamžicích bezmocná byla. Nesnášela vidět je trpět. „Vím, že pro vás hodně znamenali. Přišel jste o své nejlepší přátele, je normální truchlit. Ve dnech, jako je tento, ztráty vnímáme ještě palčivěji."

„Ani nevíte, jak moc pro mě znamenali. A jak moc mi chybí," povzdechl si Remus a prsty objal hrnek s horkou čokoládou.

„Dokážu si to představit."

„Díky nim... všechno bylo jednodušší. Poprvé v životě jsem měl pocit, že někam patřím. Že vím, kde na světě je moje místo," pousmál se smutně při vzpomínce na společně strávené chvíle s Jamesem, Peterem a Siriusem. „Znal jsem je deset let. Nebo jsem si alespoň myslel, že je všechny znám," dodal pochmurně.

Minerva ho chvíli tiše sledovala. Pak řekla: „Nevím, zda vám mluvení o tom může přinést alespoň malou útěchu, ale pokud ano, chci, abyste věděl, že tu jsem pro vás. Vím, jak je to náročné, když je člověk na všechno sám. Přála bych si, abyste věděl, že na to být sám nemusíte." Poněkud překvapeně se na ni podíval a chvíli otevíral ústa jako ryba na suchu, jak se zřejmě chystal protestovat a ujistit ji, že to zvládne, ale pak se na ni jen vděčně usmál. „Je to náročné, já vím. A je mi jasné, že si myslíte, že ta bolest nikdy nezmizí. Máte pravdu, nezmizí. Ale zmírní se, protože se s ní naučíte žít. Ano, naučíte, Remusi, protože jste silný člověk. A až se nad to povznesete, budete ještě silnější."

Remus Lupin profesorku McGonagallovou vždycky obdivoval. Věděl, že je to výjimečná žena. Ale dnes jako by jeho obdiv k ní ještě vzrostl. Měla skutečně srdce na pravém místě. Nemusela tu s ním ztrácet čas, a přesto tu byla, utěšovala ho, nabízela mu pomoc. A toho si nesmírně vážil.

„Děkuji vám, paní profesorko."

Mírně se pousmála. „Říkejte mi Minervo."