Other option [#4; CZ HPFF]

Kapitola první

Tohle je tedy hlavně pro ty, kdo shipoval Nicole a Luciuse a přál si, aby byli spolu. Nicméně, třeba se vám zalíbí, i když jste shipovali Nicole a Siriuse.

Dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou, jaké by to bylo na druhé straně a jak by se příběh vyvíjel, kdybych to tehdy napsala jinak. Můžu vás ujistit, že toho nelituji, jak ta trilogie je napsaná a jak bude dokončena. Jsem s tím naprosto spokojená, ale přesto se mi líbí i tahle verze a třeba se bude některým líbit víc, než původní trilogie.

Původně to byla dlouhá jednodílovka, ale po necelém roce jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na některé důležité věci, které jsem mohla domyslet. A tak jsem to udělala a rozepsala na kratší kapitoly.

Krásné čtení

-----

Nechápala jsem to. Jak může být osud tak krutý?

Tělem mi projela vlna vzteku a nenávisti. Nenávist, jak vystihující slovo pro to, co jsem teď mudlům cítila. Měla jsem pocit, jako by mě ty emoce sžíraly zevnitř a nechávaly po sobě jen prázdné místo, které se už nikdy nezaplní.

Bylo mi jedno, že jsem mezi nimi vyrůstala a dlouhou dobu si myslela, že jsem taky mudla. Dokonce mi bylo jedno, že tím pohřbím veškerá přátelství, která jsem si v Nebelvíru vybudovala. Všechno to šlo stranou.

Otřásla jsem se vzlyky, které se mi draly do hrdla. Posledních několik dní jsem probrečela tolik, že už jsem neměla žádné slzy. Lucius si mě k sobě přitáhl blíž a já si opřela hlavu o jeho kabát, zatímco pokládali rakve rodičů do vykopaných hrobů.

Neměla jsem možnost s nimi pořádně být. Dvě pitomá léta a pár týdnů k tomu. Jako kdyby to mohlo někdy stačit.

Úředník z Ministerstva kouzel pronesl poslední slova a hůlkou zapečetil hroby hlínou. Poté přešel k nám a potřásl si se mnou a mými sourozenci rukou a vyjádřil nám svou soustrast. Následovali smuteční hosté, se kterými se dnes ještě uvidíme u nás doma, kde už skřítci připravují pietní hostinu.

Neměla jsem na nic z toho náladu. Nejraději bych všechny vyhodila a zalezla si do postele, kde bych nemusela poslouchat ty kecy, jak je to všem moc líto.

Když se hřbitov vyprázdnil, zůstali jsme tu jen my a Malfoyovi. Abraxas k nám přistoupil blíž.

„Kdy se vracíte do školy?" otázal se nás. Krátce jsem se podívala na Naju, která stála za otcem a starostlivě se na mě dívala.

„Máme týden na vyřízení všech potřebných papírů," odpověděl za nás tři Amycus, který si to, jakožto nejstarší, vzal na starosti. „Potom se musíme vrátit do školy."

„Nemůžu se vrátit do Nebelvíru," promluvila jsem nakřáplým hlasem.

„Cože?" zarazila se Naja a vytřeštila na mě oči. „Co to povídáš?"

„Nepatřím tam, už ne," odpověděla jsem. „Až teď jsem si uvědomila důležitost čisté krve."

Abraxasovy rty se stáhly do spokojeného úsměvu, zatímco na mě Naja vyjeveně zírala.

„V tom případě budeš první, kdo za svého studia změní kolej."

Překvapeně jsem zamrkala. „Myslela jsem, že to nejde."

Podívala jsem se na Luciuse, ale i on vypadal nejistě.

„Lidé se mění," pokrčil jeho otec rameny. „Nikdo není stejný jako v den zaražení do koleje. Jsem si jistý, že kdyby tě klobouk zařadil dnes, jeho rozhodnutí by bylo rychlé a jednoznačné."

„I já," přikývla jsem bez váhání. „Bude ale Brumbál souhlasit?"

„Nic jiného mu ani nezbyde," ujistil mě Abraxas. „Kontaktuji pár přátel na ministerstvu a všechno domluvím."

„Měli bychom jít," ozval se Amycus. „Hostina má za chvíli začít."

--------------------

Unaveně jsem práskla dveřmi od pokoje a rozhodila rukama, jako kdyby to nějak mohlo pomoct. Měla jsem chuť vzít hůlku a rozbít všechno, co by mi pod ni přišlo.

Místo toho jsem se posadila ke kosmetickému stolku a podívala se na sebe. Vypadala jsem jedním slovem strašně. Měla jsem kruhy pod očima a pobledlou pleť, jako kdybych v životě nevylezla na sluníčko.

Neotočila jsem se, když se ozvalo zaskřípění dveří. V zrcadle jsem totiž viděla Luciuse, jak nakoukl dovnitř, než vešel a zase za sebou zavřel.

„V pořádku?" zeptal se.

Povzdechla jsem si. „Ne, nic není v pořádku."

Lucius přešel za mě a položil mi ruce na ramena. Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se potlačit slzy. Zatraceně, nechci zase brečet.

„Jsi si tou změnou jistá?" otázal se mě zcela nečekaně. Prudce jsem se na něj otočila.

„Proč se mě na to ptáš?" zamračila jsem se, zcela zmatena jeho dotazem. „Myslela jsem, že budeš rád, když to uslyšíš."

„Jsem rád, ani nevíš jak, ale chci si být jistý, že toho nebudeš litovat."

Překvapeně jsem otevřela pusu a poté ji zase zavřela, protože mě nenapadlo, co bych měla říct. Otočila jsem se zpět k zrcadlu a znovu se na sebe podívala. Viděla jsem tam tu změnu, která se ve mně udála.

„Jsem si jistá," řekla jsem nakonec pevně. „Nikdy jsem si nebyla ničím tak jistá."

Lucius ke mně natáhl ruku, kterou byl při mém otočení nucen oddělat, a já ji přijala.

„Víš, měla ses to dozvědět až na Vánoce a od svých rodičů, ale potřebuješ zlepšit náladu, tak ti to řeknu já," přiznal a nejistě se usmál. Začínalo mě to děsit. „Nebo aspoň doufám, že ti to zlepší náladu."

„O co jde, Luciusi?" zeptala jsem se.

„Tvůj otec a můj otec se domluvili, že se po dostudování vezmeme."

Překvapeně jsem zalapala po dechu a vytřeštila na něj oči. Dobře, tohle jsem opravdu nečekala.

„Ou," vydechla a pokývala hlavou. „Ale vždyť jsme spolu teprve půl roku."

Lucius se mírně usmál. „Mezi čistokrevnými se na vztahy příliš nehraje. Rodiče se mezi sebou domluví a zasnoubí své potomky, aniž by se někdo zajímal, zda se vůbec snesou, nehledě na jejich věk.

Proto bych řekl, že jsme to tak trochu vyhráli."

Musela jsem souhlasit. S Luciusem mi bylo dobře a neuměla jsem si představit, že bych se tak cítila ještě s někým.

„Dobře," vydechla jsem nakonec a po několika dnech se usmála. Lucius se zeširoka usmál a políbil mě.

„Prstýnek dostaneš později, protože ho u sebe nemám," řekl s úšklebkem, když se odtáhl. „Nebylo totiž v plánu ti to říct dnes."

Zavrtěla jsem hlavou. „To mi vůbec nevadí."