Other option [#4; CZ HPFF]

Kapitola dvanáctá

Azkaban v noci vypadal ještě hůř než ve dne. Rozbouřené vlny se s šíleným rámusem lámaly o okraje ostrůvku, na kterém legendární vězení stálo. Navíc zrovna řádila bouře, což nejspíš nebylo neobvyklé, ale já měla z bouřek upřímnou hrůzu. Nemohla jsem ovšem pochybit, takže jsem strach zahnala do pozadí a po Luciusově boku prošla bránou.

Mozkomorové, kteří poletovali okolo budovy, si nás nijak nevšímali. Nejspíš vycítili naše Znamení zla. Měli jsme tak volnou cestu přes nádvoří. Jeden bystrozor, který strážil bránu, byl omráčený a svázaný za námi, tři další by měli být uvnitř.

Abychom se pojistili, že nás nikdo nepřekvapí zezadu, zůstala polovina naší skupiny dole, zatímco my ostatní jsme zamířili do nejstřeženějšího oddělení. Mimo Smrtijedů tam byli i další vrazi anebo rádoby černokněžníci, kteří toho ovšem moc nedokázali.

Šla jsem hned za Luciusem, který tuhle akci měl na starosti. Sotva jsme vešli do chodby, kde byli uvěznění naši přátelé, narazili jsme na jednoho z bystrozorů. Vyslal na nás jedno kouzlo, které ovšem Lucius bez námahy vykryl, zatímco já ve stejnou dobu vyslala jeho směrem omračovací kletbu.

Bystrozor odletěl o pár metrů dozadu, kde zůstal nehybně ležet.

Teď nám nic nebránilo, abychom otevřeli mříže cel. Každý jsme měli svá čísla cel, které jsme měli otevřít. A já měla zrovna Bellu. Jak příhodné.

Musela jsem se trochu uklidnit hlubokým nádechem, než jsem mávla hůlkou a mříže se otevřely. S hlasitou ránou se zastavily až o stěnu, do které byly zasazené.

Vstoupila jsem dovnitř a zamžourala na schoulenou postavu v rohu místnosti. Sotva se podobala Bellatrix, na jakou jsem byla zvyklá. Byla pohublá, špinavá a v potrhaných hadrech. Jakmile se na mě však podívala, s jistotou jsem ji poznala.

„Nicole," vydechla překvapeně a usmála se. Několika kroky jsem se ocitla před ní a okamžitě jí pomohla na nohy. „Myslela jsem, že jsi svého pána zapřela."

Vycítila jsme z jejích slov výtku a naštvání.

„Teď není čas na výčitky," pokárala jsem ji jemně. „Všechno si můžeme vyříkat doma."

Bellatrix přikývla a následovala mě na chodbu, kde už se shromažďovali i další osvobození Smrtijedi. Celkem jich bylo deset, s námi patnáct, pokud jsem nepočítala ještě pět Smrtijedů dole.

Byla jsem ráda, když jsem viděla, že Naja se vede s Rabastanem za ruku. Doufala jsem, že na ni není tak naštvaný, jako na mě bude Bella. Na jejím názoru mi celkem záleželo, po Naji to byla má nejbližší přítelkyně.

Z vězení jsme se pak dostali bez jakýchkoliv potíží, protože ostatní bystrozoři byli taky omráčeni, jak mi sdělila na nádvoří Alecta. Schválně nadělali trochu hluku, aby je přilákali a zbavili se jich.

Za bránou jsme ještě chvíli zůstali, abychom předali hůlky jejich právoplatným majitelům. Zdálo se mi celkem hloupé si schovávat hůlky vězňů přímo ve vězení, ale pro nás to byla výhoda. Amycus je tak mohl klidně vzít z kanceláře, kde byly uloženy.

Následně jsme se přemístili před Malfoy manor.

------------------

Zatímco Pán zla mluvil s osvobozenými Smrtijedy, zaúkolovala jsem skřítky, aby přichystali okamžitě nějaké jídlo a teplé koupele pro Bellu, Rabastana a Rodolfus, kteří zde od téhle chvíle budou bydlet.

Bylo něco po půlnoci, když jsme se všichni sešli v jednom ze salónků.

„Tak Bello, spusť," vyzvala jsem Lestrangerovou, když se hodnou chvíli nedotkla ani jídla ani pití.

„Nezasloužíte si tohle všechno," řekla pevným hlasem. „Měli jste tam sedět s námi, ne být v přepychovém domě a užívat si svobody."

Povzdechla jsem si. „Máš plné právo být na nás naštvaná, vy všichni. Podle tebe žádný důvod nebude dostatečně dobrý, aby omluvil to, že jsme zapřeli Pána zla a to, co jsme za ta léta udělali.

Ale nemohli jsme tady nechat naše děti. Nikdy bych nedovolila, aby je dali do sirotčince mezi ty mudly, kde by je neměli rádi, protože by byli jiní. Nedovolila bych, aby vyrůstali bez matky a otce a nevěděli, co je správné a co ne.

Podle tebe možná byla chyba zapřít Pána zla, ale my jsme mezitím vychovávali naše děti a chystali je na chvíli, kdy se vrátí, aby mohli jít v našich stopách. Pomáhali jsme znovu budovat kouzelnickou společnost, která nemá nejmenší tušení, komu začala znovu věřit. A to bude pro Pána zla důležité, až jej bude chtít znovu ovládnout."

Viděla jsem na Belle, že mám pravdu. Jen to nechtěla uznat.

„To ale neznamená, že ti odpouštím," řekla nakonec. „Pořád jsem na tebe naštvaná, ale tvé důvody nebyly tak zbabělé, jak jsem si původně myslela."

Oddechla jsem si. Samozřejmě v tom byl i strach z vězení, ale to už vědět nemusela. Pořád byl hlavní důvod naše děti a to byla pravda.