Other option [#4; CZ HPFF]

Kapitola šestá

Plně sloužit Pánovi zla nebylo nic lehkého. Jakákoliv pochybení byla tvrdě trestána, nikdo z nás neunikl Cruciatu. Nicméně to mělo i své světlé stránky.

Mohla jsem třeba pátrat po tom mudlovi, který mi zabil rodiče. Alecta s Amycusem se stejným nadšením pátrali se mnou a Luciusem, až se nám to nakonec opravdu povedlo.

Ten večer bylo chladno, ačkoliv bylo teprve září. Se stříbrnou maskou na tváři jsem se přemístila do mudlovské ulice na severu Anglie, nedaleko od domu toho mudly. V žádném domě se nesvítilo, všichni poklidně spali.

S Luciusem, Alectou a Amycusem jsem přešla přímo k tomu domu. Mí sourozenci prošli brankou na zahradu, aby šli zezadu. Mudlové sice měli jen minimální šanci na útěk, ale nechtěla jsem riskovat.

„Jdeme," rozhodla jsem a vystoupala pár schodků k předním dveřím. Ještě než jsme vešli, zabezpečila jsem dům protihlukovým kouzlem, aby křik nepřilákal nechtěnou pozornost. Chtěla jsem si pomstu pořádně užít.

Podle tichého klapnutí dveří jsem poznala, že jsou dvojčata uvnitř. Rozrazila jsem proto hlasitě dveře, abych na nás upozornila. Lucius za námi zase zamkl dveře kouzlem, takže nikdo neodejde dřív, než to dovolíme.

Slyšela jsem vyděšený výkřik z vrchního patra a dva mužské hlasy, které se snažily ten ženský uklidnit. Usmála jsem se a sevřela hůlku v prstech pevněji.

Kroky z vrchního patra mi napověděly, že někdo jde. Brzy se na schodech objevil mladý muž, nemohl být o mnoho starší než my. V ruce držel baseballovou pálku.

„Měl bys to odložit, než si ublížíš," poradila jsem mu a sundala si kápi. Poté jsem přejela hůlkou po své masce, která rázem zmizela.

„Kdo jste a co chcete?" vyštěkl nebojácně. Zřejmě si myslel, že jsem tu jen já. Lucius stál skrytý ve stínech, mí sourozenci byli taky schovaní.

„Přišla jsem pro pomstu," odpověděla jsem. „Před pár lety jsi mi zabil rodiče, teď konečně nadešel čas, bych ti to oplatila."

Nebojácnost ho neopouštěla, jen pevněji sevřel pálku.

„Pokud teď odejdete, nezavolám policii," řekl. Viděla jsem na něm, že si myslí, že bych proti němu neměla žádnou šanci. Připadala jsem mu jako mladá žena, která se sotva ubrání.

„Vážně si myslíš, že bych ti dala možnost někoho zavolat na pomoc?" ušklíbla jsem se škodolibě. „Navíc tu nejsem sama, mám s sebou někoho, kdo chce pomstu stejně jako já."

Mávla jsem hůlkou a světla na chodbě se rozsvítily, takže odhalily Luciuse. Ten si taky sundal kápi i masku. Znovu jsem mávla hůlkou a schody pod jeho nohama se proměnily ve skluzavku.

Muž pěkně sjel po břiše až k mým nohám, baseballová pálka mu vypadla z ruky.

„Vždycky jsem chtěla vědět, kdo stojí za smrtí mých rodičů," řekla jsem a nohu ho převrátila na záda, abych mu pořádně viděla do obličeje.

„Jenom tvých?" ozvalo se z vedlejší místnosti, odkud přišli mí sourozenci.

„Našich," opravila jsem se a usmála se na mírně omráčeného mudlu. „Tohle jsou mí sourozenci, taky jsi jim vzal rodiče. Chceš vědět, jaké to je přijít najednou o oba rodiče a ani nestihnout říct sbohem?"

„Prosím, nechte mé rodiče být," žadonil muž slabě. Nejspíš se pořádně praštil do hlavy. „Za nic nemůžou."

„Naši rodiče taky za nic nemohli a tys je v opilosti přejel," odsekla jsem nahněvaně. „Běžte pro ně, půjdeme pěkně do obýváku."

Kouzlem jsem svázala mladého mudlu a odlevitovala ho do obývacího pokoje. Lucius hůlkou odsunul nábytek stranou a nechal jenom sedačku s křeslem na místě, jinak vytvořil dostatečný prostor, aby se na zem vešli tři lidé.

Odstranila jsem poutací kouzlo a sledovala, jak se mudla snaží posadit.

„Takže, Arthure, tak se jmenuješ, ne?" zeptala jsem se, ačkoliv odpověď jsem znala. „Až mí sourozenci přinesou tvé rodiče, budeš se pěkně dívat, jak tví rodiče umírají přímo před tvýma očima.

Přijdeš o ně, stejně jako jsme my přišli o ty naše. Ale ty to budeš mít ještě lepší. Zemřeš hned po nich, jakmile tě řádně potrestáme."

„Byla to mladistvá nerozvážnost," snažil se hájit. Jeho nebojácnost byla rázem pryč, zřejmě mu došlo, že z tohohle není cesty zpět.

„Za chyby se platí," odpověděla jsem ledovým hlasem ve chvíli, kdy Alecta s Amycusem přinesli jeho rodiče.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si to neužila. Užila a opravdu moc. První jsme mučili jeho rodiče, dokud neztratili možnost uvažovat. Potom už nekřičeli, jenom sebou škubali, protože tělo reagovalo samo.

Když jsme je zabili, přišla řada na něj. Byl k tomu ovšem tak lhostejný, že nás to přestalo po chvíli bavit. Ten největší trest, mučení a zabití jeho rodičů přímo před jeho očima, udělal své.

Než jsme se přemístili z místa činu, otočila jsem se a vykouzlila Znamení zla nad domem. Ať všichni ví, že jsme to byli my. Nepochybovala jsem, že několika lidem dojde, kdo přesně to provedl.

James se Siriusem určitě přijdou na to, že to byla pomsta za smrt mých rodičů. A vůbec mi to nevadilo.