Other option [#4; CZ HPFF]

Kapitola čtvrtá

Lhala bych, kdybych řekla, že mě těšil Voldemortův zájem o nás. Děsila jsem se toho, ačkoliv bych to nikdy neřekla nahlas. Ale viděla jsem v tom možnost, jak se pomstít a vybít si vztek, který ve mně hořel od chvíle, kdy zemřeli mí rodiče.

Během Vánoc roku sedmdesát šest jsme se s ním setkali, stejně jako naši přátelé. Měl o nás všechny zájem, protože jsme byli mladá krev, která mu měla pomoct dosáhnout toho, po čem tolik toužil. Chtěl, abychom za něj bojovali a umírali, protože jeho ideologie byla správná.

Věděla jsem, že není, ale v tu chvíli mi to bylo upřímně jedno. Zastávala jsem stejné názory jako mí přátelé a souhlasila i se Znamením zla. Jakožto žena jsem měla na výběr, ale stejně jako Bella, Alecta a Naja jsem souhlasila.

Museli jsme ovšem počkat. Ne do dostudování, ale alespoň do konce našeho šestého ročníku.

-------------

Zasvěcení se konalo ve velkém sále sídla, které Pán zla obýval. Byli jsme celkem čtyři – já, Lucius, Naja a Rabastan. Všichni jsme obdrželi černé smrtijedské pláště, ke kterým se brzy měla přidat i stříbrná maska a Znamení zla.

Snažila jsem se potlačit třes rukou. Netušila jsem, jestli je to víc ze strachu nebo nervozity. Ale to bylo jedno.

Čekali jsme v chodbě před sálem ještě s Abraxasem, který na nás všechny shlížel s pýchou v očích. Nejvíc ale na mě. Věděla jsem, že měl pochyby už od doby, co mu o mně Lucius řekl. Přece jen jsem patřila do Nebelvíru a bavila se s těmi, které oni nepovažovali za dobrou společnost. Ale to byla minulost.

Dveře se otevřely a my mohli spatřit zšeřelou místnost. Stávající Smrtijedi nám udělali uličku, kterou jsme zamířili až na její konec. Lucius šel první, po něm Rabastan, já, Naja a nakonec Abraxas.

Zastavili jsme se několik kroků před křeslem a uctivě poklekli. Sklopila jsem hlavu, až mi vlasy přepadly přes obličej a vytvořily neprostupnou clonu.

Slyšela jsem pohyb, když se postava v křesle pohnula.

„Mí drazí Smrtijedi," oslovil přítomné lord Voldemort a mně po zádech přejel mráz. Sice ještě nevypadal jako ten Voldemort, kterého jsem znala z příběhů Harryho Pottera, nebyl tolik postižen černou magií, ale jeho hlas byl mrazivý.

„Dnes je významný den," pokračoval. „Dnes mezi sebe přijmeme nové Smrtijedy, kteří budou bojovat po mém boku za naši věc. Budou bojovat za očištění naší rasy od těch, kteří si nezaslouží držet hůlku. A také těch, kteří se jich budou zastávat."

Nikdo ani nemukl, když se Voldemort odmlčel. Slyšela jsem zašustění jeho pláště, když udělal krok k nám.

„Nejdříve dámy," rozhodl po krátké odmlce Pán zla. „Nicole."

Potlačila jsem zachvění, když vyslovil mé jméno. Věděla jsem přesně, co musím udělat. Zvedla jsem hlavu a vstala, tiše prošla kolem Luciuse a Rabastana a znovu poklekla k jeho nohám.

Složit přísahu nebylo těžké. Jednalo se o odkývání všech věcí, na které se mě ptal – zda ho nikdy nezradím, že nikdy neprozradím informace mimo náš kruh, že za zradu se platí životem a podobné požadavky.

„Přísahám," vydechla jsem naposledy a hlas se mi mírně chvěl. Doufala jsem, že to znělo víc dychtivě než vystrašeně.

„Povstaň," vyzval mě Voldemort a natáhl ke mně ruku. Obezřetně jsem vložila dlaň do té jeho a postavila se k němu čelem. Aniž by něco řekl, vykasal mi rukáv levé ruky a otočil ji tak, aby byla předloktím vzhůru.

Špičku hůlky přitiskl na bledou kůži a sotva slyšitelně zamumlal pár slov, kterým jsem nerozuměla. Ostré pálení, které mi do těla vystřelilo, bylo strašné, ale ne tolik, aby se nedalo vydržet mlčky. Zatnula jsem zuby a přitiskla rty k sobě, zatímco jsem pozorovala své Znamení zla.

Had vylézající z lebky se mi na kůži kroutil jako živý.

„Děkuji, můj pane," řekla jsem a donutila se, aby se mi hlas netřásl. Poklekla jsem a vstala až po vyzvání. Do nastavených dlaní mi vtiskl stříbrnou masku, která byla stejně unikátní jako ty další. Žádná nebyla stejná.

Postavila jsem se po jeho bok čelem ke Smrtijedům, kteří tiše sledovali každý můj krok.

Následovala Naja, po ní Rabastan a jako poslední Lucius. Zároveň jsme si nasadili stříbrné masky, které byly posledním kouskem do téhle skládačky. Už nebylo cesty zpět, byli jsme oficiálně Smrtijedy.