Other option [#4; CZ HPFF]

Kapitola desátá

První září devadesát jedna bylo zvláštní. Než jsem si to stihla pořádně uvědomit, naše děti vyrostly natolik, aby se vydaly do Bradavic.

Bylo mi z toho smutno. V domě tak zůstaneme jenom já a Naja, pokud jsem nepočítala Luciuse, který ovšem chodil do práce.

Netušila jsem, co si počnu, pokud se nadále nebudu starat o své dva andílky. A Naja to nesla stejně špatně, protože Cassie byla její všechno. Já a Lucius jsme sice byli její rodina, ale to nestačilo.

Poslední společná snídaně proběhla jako vždy poklidně. Jen málokdy se stávalo, aby se u ní dělo něco vzrušujícího. Všechny tři děti se držely, aby nedávaly tolik najevo nadšení z odjezdu do školy, ale já to na nich viděla. A viděl to i Lucius s Najou.

„O půl jedenácté budete pěkně nachystaní v hale," řekla jsem jim, když se zvedli a zamířili do svých pokojů. „Věci si nechce v pokojích, skřítci je přenesou do vlaku."

Byla jsem si jistá, že čas schválně zrychlil. Sotva jsem začala skřítkům diktovat oběd, který měli připravit, a další povinnosti na dnešní den, odbila půl jedenáctá.

Všichni jsme se přesně na čas sešli v hale. Lucius si vzal na dnešní dopoledne volno, takže je šel vyprovodit společně se mnou a Najou.

Na nástupiště jsme se přemístili. Postavili jsme se trochu bokem, abychom udělali prostor i ostatním, kteří teprve přicházeli. Jako vždy tam bylo narváno, k uším mi doléhaly skřípavé zvuky vozíků, kvákání žab, houkání sov a mňoukání koček, navíc ještě hlasy stovek lidí.

Neušlo mi, že se Altair s Dracem a Cassie drží u sebe. Ačkoliv byla Cassiopea starší od dvojčat o tři měsíce, Draco byl ten, kdo na ně dohlížel. Byli nervózní, ale snažili se to skrývat.

„Hned zítra chci sovu s oznámením, kam jste se dostali," řekla jsem směrem ke svým dětem, zatímco Naja promlouvala ke Cassie. „Nepochybuju ovšem, že se dostanete do Zmijozelu. Rodinná tradice je důležitá, má svůj smysl."

Draco s Altair souhlasně přikývli, aniž by nějak zapochybovali.

„A nechci slyšet žádné stížnosti," dodala jsem. Oba dva věděli, že kdyby cokoliv provedli, Severus nám to řekne.

Po válce jsme s ním udržovali kontakt, stejně jako s mými sourozenci, kteří se ovšem stáhli do ústraní. Taky unikli Azkabanu, ale nesnažili se jméno naší rodiny vynést tam, kde kdysi bylo. Ale to bylo jejich rozhodnutí.

Přešla jsem k nim blíž a zároveň je objala.

„A nezapomeňte, že ve vlaku začíná první dobrodružství," zašeptala jsem jim důvěrně do ucha, aby mě slyšeli jen oni.

Sama jsem se nad svými slovy trochu pozastavila, ale nedala to nijak najevo. Moje první cesta vlakem byla s těmi, které jsem poté nechala za sebou a stála proti nim v boji. Nicméně to byla první cesta vlakem a já si ji tehdy náležitě užila.

Oběma jsem věnovala pusu na čelo a pustila je, aby mohli nastoupit. Cassie se k nim okamžitě připojila a společně zmizeli v útrobách vlaku.

„Budou v pořádku," ujistil mě Lucius tiše. Na veřejnosti vždy vystupoval jako chladný člověk, ale to, jak mluvil na mě, to úplně vyvracelo. Ke mně nikdy nebyl lhostejný.

„Vím, že ano," přitakala jsem a hledala v oknech vlaku, zda někde naše děti nezahlédnu. Marně. „Jsou přece Malfoyovi."

Rozhlédla jsem se po nástupišti, dech se mi zadrhl. Rusovlasá rodina stála nedaleko od nás, když se dva identičtí chlapci odpojili, aby pomohli černovlasému chlapci s kufrem do vlaku.

Fred s Georgem se v tu chvíli poprvé seznámili s Harrym Potterem, chlapcem, jehož jméno zná celý náš svět.

Odvrátila jsem pohled. Opravdu vypadal jako James. Podobal se mu tak, jak se Draco podobal Luciusovi. Byl prostě syn svého otce.

Vlak se brzy dal do pohybu a my se přemístili pryč, jakmile zmizel za zatáčkou.