Other option [#4; CZ HPFF]

Kapitola osmnáctá

Cítila jsem obrovskou úlevu, která mi protékala žílami, zatímco jsem seděla ve Velké síni, jednou rukou objímala Altair, druhou Draca a Lucius objímal rukou zase mě. Bylo nám naprosto jedno, jestli nás někdo uvidí. Důležité bylo, že jsme všichni v pořádku.

Mnoho jiných zemřelo a ostatní pro ně truchlili, ale my jsme byli volní. Od Voldemorta, jeho příkazů...Nikdy jsem necítila takovou volnost nádechu jako teď.

„Hned se vrátím," zašeptala jsem směrem k rodině a postavila se. Altair měla zavřené oči, takže mě nejspíš ani neslyšela, a Draco z polospánku pouze přikývl. Lucius je objal kolem ramen jako já předtím, takže jsem mohla odejít.

Přidala jsem do kroku, abych dohnala Harryho. Chtěla jsem a musela s ním mluvit.

„Harry, počkej prosím."

Oslovený se zastavil a překvapeně se na mě podíval. Nejspíš nečekal, že bych za ním přišla.

„Chci ti poděkovat," promluvila jsem dřív. „Byl jsi strašně odvážný a ty to určitě víš, ale tvoji rodiče by na tebe byli nesmírně pyšní."

„Spíš já bych měl děkovat vám," namítl. „Neprozradila jste mě, když jste mohla. Proč?"

„Možná nejsem tak zlá, jak sis myslel, že jsem," pokrčila jsem rameny a pousmála se. „Víš, nikdy jsem nechtěla, aby se tohle všechno stalo. Jako mladá jsem se upnula k nenávisti a následovala ji. Nebudu lhát, mstít se byl krásný pocit, ale není to všechno."

„Sirius mi o vás něco řekl," přiznal a posadil se na schody.

„Opravdu?" nadzvedla jsem překvapeně obočí. „Jak na mě ve vašem rozhovoru přišlo?"

„Bavili jsme se o jeho školních letech," odpověděl. „Vyprávěl mi, jak jste se poznali a co následovalo. Že se zachoval jako idiot, a proto jste se přidala na špatnou stranu."

„Nemůžu uvěřit, že si to opravdu vzal k srdci," vydechla jsem nevěřícně. „Tehdy jsem ho z toho obvinila, ale nebyla to tak úplně pravda. Nemusela jsem se tak zachovat, přece jen jsem kolem sebe měla skvělé přátele, kteří by při mně stáli, kdybych se rozhodla jinak."

„Taky řekl, že jste měla pravdu," dodal.

„A v čem?"

„Že jste byla jediná, kdo by ho vedle sebe vystál," usmál se Harry a jeho zelené oči zazářily i přes to všechno, co se dneska stalo. Pobaveně jsem se zavrtěla hlavou a sama se nad tím zasmála. Tak dlouho jsem se nesmála, že si ani nepamatuju, kdy to bylo opravdu naposledy.

„Tehdy jsem to řekla v záchvatu zuřivosti, protože se zachoval jako Sirius," přitakala jsem. „Víš, někdy bych si přála vrátit čas, abych se mohla zkusit rozhodnout jinak a zjistit, jaké by to bylo, kdybych se rozhodla jinak.

Jenže i když bych to chtěla zjistit, nechtěla bych tu druhou možnost zažít."

„Proč ne?"

„Protože mám manžela, který mě miluje, a dvě krásné dospívající děti, které teď mají život před sebou a mohou si samy vybrat, jakou cestou se vydají," vysvětlila jsem a v jeho očích se objevilo pochopení. „Ať už si o nás myslíš cokoliv, nejsme bezcitní. Lucius i já své děti nadevše milujeme a udělali bychom pro ně cokoliv."

„Dokonce lhali Voldemortovi."

„Dokonce lhali Voldemortovi," přitakala jsem a do vyslovení toho jména jsem se musela opravdu donutit. Nebyla jsem zvyklá ho vyslovovat, pouze myslet. „Rodiče pro své děti udělají cokoliv. Stačí se podívat kolem sebe."

„Já vím," pokýval souhlasně hlavou. „Má máma se za mě obětovala, stejně jako táta, paní Weasleoyvá sama odhodlaně čelila Bellatrix, protože málem zabila Ginny, Remus a Tonksová bojovali za lepší svět pro jejich syna. Vy jste lhala do očí nejobávanějšímu černokněžníkovi, protože jste chtěla zachránit Draca a Altair..."

„A udělala bych to znovu," přiznala jsem. „Svoboda je něco, co pro nás není zrovna běžný termín. Jistě, nějakých čtrnáct let jsme byli v podstatě volní, ale věděli jsme, že se vrátí. Až teď se ale můžeme definitivně svobodně nadechnout, protože tu už není nikdo, kdo by nám dával rozkazy, za jejichž nesplnění tě bude mučit anebo ti zabije rodinu."

Harry souhlasně pokýval hlavou. Netušila jsem, co se mu v ní honí, ale zřejmě mě chápal.

„Budu svědčit ve váš prospěch," promluvil po chvíli ticha. „Určitě půjdete před soud. Budu mluvit ve váš prospěch. Řeknu všechno, co vím, abyste dostali co nejnižší trest."

„Cože?"

„Jak jste mluvila o té nenávisti, tak mi něco došlo," přiznal. „Neměli bychom se jí nechat vést. Vím, že Draco nechtěl Brumbála zabít a dělal to jen pod výhružkou smrti jeho rodiny. Ani vy nejste tak zlá, jak jsem si myslel. Dělala jste, co jste musela, abyste rodinu ochránila."

„Děkuji," hlesla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. „Moc ti děkuji."

„Kdybyste mohla, chtěla byste mluvit se starými přáteli?" změnil téma. Věděla jsem, kam tím míří.

„Chtěla," přitakala jsem a postavila se. „Abych se jim mohla omluvit."

S tím jsem zamířila zpátky do Velké síně. Když jsem došla na místo, kde byli Lucius s dětmi, zjistila jsem, že Draco taky usnul. Já na tom nebyla o moc líp, taky se mi chtělo spát.

Když si Lucius všiml mého pohledu, který byl protkaný nesmírnou radostí, nadzvedl tázavě obočí.

„Teď už bude jenom dobře," odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku. „Pár hrbolků tam bude, ale jinak nám bude dobře."