Other option [#4; CZ HPFF]

Kapitola sedmnáctá

Jako jedna z mála, vzhledem teda k našemu počtu, jsem nebojovala v první linii v Bradavicích. Spolu s Luciusem jsem měla za úkol být poblíž Pánovi zla, v podstatě jako tělesná stráž. Vlastně nebojoval téměř celý vnitřní kruh, protože jsme byli považování za jedny z nejlepších Smrtijedů, které má on k dispozici. Proto jsme měli nastoupit až tehdy, kdyby se situace nevyvíjela tak, jak se předpokládalo.

Opravdu jsem doufala, že se nic nepokazí. Když už jsme došli tak daleko, musí to skončit podle kánonu, i kdyby to znamenalo, že skončíme v Azkabanu. Teď se mi ta představa ani moc nepříčila. Věděla jsem, že mozkomoři budou vyhnáni, a bez nich by se to tam dalo přežít bez větší újmy na zdraví.

Stála jsem vedle Luciuse a v hlavě mi běhaly představy, kde jsou Altair a Draco. Podvědomě jsem věděla, že jsou v pořádku, hlavně díky znalosti budoucnosti, ale jako matku mě sžíral mučivý strach o vlastní děti. Lucius mě držel za ruku a pevně ji tiskl, jako bych měla každou chvíli zmizet. Dodávalo mi to trochu odvahy.

Když se pak objevil Harry Potter a dobrovolně se nechal zabít, Lucius svůj stisk zpevnil. Podívala jsem se na něj a všimla si, že se tváří vyděšeně. Bylo mu úplně jedno, jestli to někdo další uvidí. Jeho pohled ještě umocnily kruhy pod očima.

Neměli jsme ovšem dost času na nějaké přemýšlení, protože jen pár vteřin poté se zhroutil i Voldemort. Bella k němu ihned přispěchala, ale byla tvrdě odstrčena, když se po pár vteřinách probral a snažil se dostat na nohy vlastními silami.

„Ty tam! Prohlédni ho a zjisti, jestli je mrtvý!"

Ten rozkaz byl mířený přímo na mě. Krátce jsem věnovala Luciusovi odhodlaný pohled, poté jsem rozpojila naše ruce a vydala se k bezvládné postavě ležící na listí. Věděla jsem už teď, jaké mám možnosti. Buď budu lhát, Harry přežije a přežijeme i my, nebo řeknu pravdu a jen Merlin ví, co se s námi všemi potom stane.

Poklekla jsem a sklonila se nad Harryho tělo. Zajela jsem rukou pod jeho tričko a ucítila jasný puls.

„Jsou Draco, Altair a Cassie v pořádku? Na hradě?" zašeptala jsem tiše, aby mě slyšel jenom on. Doufala jsem v kladnou odpověď, jak jinak. Bez našich dětí by mi už bylo jedno, jak to všechno dopadne.

„Ano."

Úleva mi projela celým tělem. Stáhla jsem ruku a s hlubokým nádechem se postavila čelem k Voldemortovi a nedočkavým Smrtijedům.

„Je mrtvý!" zvolala jsem nadšeným tónem a Smrtijedi se dali do hlasitého jásotu. Zamířila jsem zpátky k Luciusovi a snažila se tvářit potěšeně, ale pochybovala jsem, že můj obličej vypadal tak, jak bych si přála. Beztak si toho ale nikdo nevšiml.

Znovu jsem si propletla ruku s Luciusem a povzbudivě mu ji stiskla. Srdce mi tlouklo až v krku, jak jsem měla strach, aby se to neprovalilo.

Voldemort dal další rozkazy, po kterých jsme se vydali z lesa k hradu. Už z dálky jsem měla možnost vidět ochránce Bradavic, jak vycházejí a brodí se sutinami na nádvoří, kde se shromáždili, aby se na vlastní oči přesvědčili o tom, co jim Voldemort vzkázal.

Postavila jsem se mezi Luciuse a Naju a pohledem vyhledávala Draca a Altair. Našla jsem je stát až úplně za všemi ostatními, jako kdyby se báli jít blíž, aby je nikdo neviděl. Krátce jsem se otočila na Naju, která také našla svou dceru, hned vedle mých dětí. Viděla jsem na ní úlevu, kterou nedokázala skrýt.

Zahleděla jsem se zase do publika, které Voldemort díky ochráncům Bradavic měl, a na Nevilla, kterému zrovna na hlavě přistál Moudrý klobouk. Sotva jsem ale vnímala slova, která Voldemort říkal.

Teď jsem mohla jenom doufat, že to opravdu všechno dopadne tak, jak má.