Other option [#4; CZ HPFF]

Kapitola osmá

Když Voldemort padl, přišel Lucius s nápadem vymluvit se z vězení. Ani jeden jsme tam samozřejmě nechtěli, ačkoliv to znamenalo zapřít vše, v co jsme věřili. A zradit naše přátele.

Přesvědčila jsem i Naju, aby se vymluvila. Ne kvůli sobě, ale kvůli Cassie. Nemohla přijít o oba dva rodiče. Sice bychom ji pak dostali do péče my, ale sama jsem nechtěla přijít o nejlepší přítelkyni.

Věděla jsem, že to bude mít následky, ale za těch třináct let klidu mi to stálo.

Jakmile jsme prošli všemi soudy, které nás zprostily obvinění, oddechla jsem si. Naja se po Rabastanově zatčení přestěhovala zpět do Malfoy manoru.

Lucius začal znovu pracovat na ministerstvu kouzel a dál vynášel naše jméno mezi elitu, což nebylo zrovna těžké. Většina věrných byla uvězněna, ti, kteří unikli vězení, by si nedovolili něco říct.

Ačkoliv Znamení zla na mém předloktí zmizelo, pořád jsem jeho přítomnost cítila. A věděla jsem, že za několik let znovu vzplane.

------------------

Byl to už přes rok, co Pán zla padl. Naše životy se vrátily do normálu, pokud jsem to tak mohla říct. Lucius už po tak krátké době měl znovu vysoké postavení a jeho slovo mělo mezi společností velkou váhu. Jenom do konce tohoto roku jsme byli pozváni na několik společenských akcí pro vybranou společnost.

Já a Naja jsme zůstávaly doma a staraly se o dům. Respektive já se starala o dům, protože Naja od Rabastanova uvěznění nebyla sama sebou. Jediné, co opravdu dělala, byla péče o Cassiopeu. Jinak většinou bloumala domem nebo sedávala v zahradách, jako to dělávala před lety.

Připadala mi to jako věčnost, kdy jsem ji tam viděla sedět poprvé. Tehdy jsem přijela za Luciusem na prázdniny. Bylo to ale jen několik let.

„Najo, děláš mi starosti," přiznala jsem jednoho slunného odpoledne. Draco, Altair a Cassie si hráli nedaleko od nás na trávě, obě dvě jsme je očkem pozorovaly, zda je vše v pořádku.

„Bude mě nenávidět, až se dostane ven," zašeptala sotva slyšitelně, až jsem si myslela, že se mi to jen zdálo.

„O čem to mluvíš?" vytřeštila jsem na ni oči a položila šálek čaje, protože se mi rozklepala ruka.

„Rabastan," odpověděla hlasitěji. „Určitě už mě nenávidí, že jsem se k Pánovi zla otočila zády. Nenávidí mě i Cassie."

„Co to povídáš?" vyjekla jsem nevěřícně. „Rabastan určitě pochopí, proč jsi to udělala. Bylo to přece kvůli vaší dceři. Chtěl by snad, aby vyrůstala bez rodičů?"

Naja pokrčila rameny na znak nevědomosti.

„Neblázni, udělala jsi dobře," dodala jsem a vzala svou rukou tu její. „Navíc tě přece neprozradil, takž beztak chce, abys byla na svobodě."

„Udělám všechno pro to, aby byla Cassie správně vychovaná," řekla pevným hlasem a podívala na svou dceru, která zdědila klasické malfoyovské vlasy. „Nebude se zahazovat s těmi, kdo za to nestojí. Bude reprezentovat svou rodinu tak, jako jsme to dělali my."

Byla jsem Najinými slovy trochu překvapená, protože přece jen na ni byla neobvykle tvrdá, ale vážnost její tváři dokazovala, že to myslí vážně.

„Postaráme se o to obě dvě," ujistila jsem ji. „Draco s Altair na tom nebudou jinak. Jsou naši dědicové, mají určitou povinnost."

Naja se na mě usmála. Byl to ten úsměv, který jsem naposledy viděla snad ještě ve škole. Připadalo mi to jako věčnost, když jsem se ohlédla zpátky na ta bezstarostná školní léta.

Teď jsme ale začínali žít nový bezstarostný život, který sice nebude trvat věčně, ale bude delší, než by někteří ze Smrtijedů uvítali.