How to love ×Justin Bieber FF×

Prolog

Smích

Smích byl všude. Všichni se okolo mě bavili.

I já bych se měla bavit. Ale jak se mám bavit, když mi jen pomyšlení na to, že bych na někoho z těch lidí tady měla promluvit nahání husí kůži.  Já měla místo toho strach, strach tak velký, že jsem měla žaludek jako na vodě.

Alespoň jsem nezvracela.

„Bavíš se?“ zeptala se mě moje sestra, když si ke mně přisedla.

„Jasně, je to tu skvělý“ zalhala jsem tiše Anně, mojí sestře. „Vážně? Tak proč tu tedy sedíš sama? V koutě?“ Z jejího hlasu bylo slyšet zklamání.

„Baby“ povzdychla si. Baby mi říkali všichni už od malička, vlastně ani nevím proč. Nejspíš jsem jim připomínala tu Baby z Hříšného tance- Tichá, nezajímavá, stydlivá. Já ale na rozdíl od ní být taková nepřestanu. Pořád budu taková, sice taková být nechci, ale ono se toho těžko zbavuje, když je to součást vaší osobnosti.

Jako nejmladší ze čtyř sourozenců jsem byla hodně obletovaná, nikdy jsem nebyla sama, nikdy jsem nemluvila s nikým kromě mých sourozenců a otce. Matku jsem neznala stejně jako ostatní z mých sourozenců, každý jsme měli jinou matku-Náš otec byl tak trouchu proutník. Byl to miliardář, který cestoval všude po světě, a tudíž si všude po světě nadělal děti.

Carly byla nejstarší, bylo jí 25. Její matka byla Japonka, tudíž jako z části Japonka zdědila tmavé, rovné vlasy a asijské rysy. Byla vážně krásná, ale moc chytrá nebyla, takže se nikdo nedivil, když skončila jako modelka.

Po Carly přišel na svět Liam, tomu bylo 24. Jeho matka byla Švédka, takže byl bledý, blonďatý s nejmodřejšíma očima, jaké jsem kdy viděla. Jako nejmladší jsem byla jeho miláček a hlídal mě na každém kroku. Budu mírná, když řeknu, že byl naštvaný, když se dozvěděl, že jdu na vysokou na druhý konec státu. Liam, byl na rozdíl od Carly chytrý dost, takže pracuje v otcově firmě.

Anna mi byla věkové nejblíž, bylo jí 23, takže mi také nejvíce rozuměla a tak se mě pořád snažila naučit, jak být samostatná. Moc se jí to ale nevedlo. Ona byla z části Angličanka. Po matce zdědila bledší pleť a hnědé vlasy. Jako jediná po otcovi měla zelené oči, které jsem jí trochu záviděla.

A nakonec jsem tu byla já- Baby, pravým jménem Sophia. Moje matka byla Italka, ale nečekejte, že by tím byl můj vzhled zajímavý, nebo exotický. Byla jsem obyčejná hnědooká holka, které by jste vedle mých sourozenců nevěnovali druhý pohled. Jediné co by vás na mě možná překvapilo by byla moje výška. Jsem vážně malá. Hodně. Měřím sotva 155 centimetrů. Vůbec by jste mi netiply 18 let. Jsem vážně tichá. Když nemusím, nepromluvím třeba celý den. A když mám promluvit na někoho mě neznámého, koktám. Byla jsem už u pár psychologů, ale ti mi řekli, že jsem prostě jen stydlivá.

Z myšlenek mě vytrhla moje sestra. „Baby, posloucháš mě vůbec?“ Podívala jsem se na ní a trošku jsem zatřásla hlavou, abych se znovu neztratila v myšlenkách.

„Poslouchám tě“ odpověděla jsem jí na její otázku a mírně jsem si poposedla. Sedím tu na té pohovce už dlouho. „Tohle je moje rozlučka se svobodou. Chci si jí užít nejvíc, jak to jde, ale nemůžu, když tu sedíš takhle sama“ V jejích očích jsem viděla lítost, a já se začala cítit špatně. Nebylo to tak, že bych to dělala úmyslně, ale všechny ty ukřičený ženský mi nahánějí hrůzu.

Když jsem jí chtěla odpovědět, připojila se k nám naše starší sestra Carly. Skočila na pohovku mezi nás a obě objala kolem ramen. Ty koktejly už nejspíš začali účinkovat.