High Hopes

1.část

Studený vítr, vůně vody a klid. Takové jsou večery ve městě nad Temží. Přes den je tu rušno a hluk. Člověk je mnohdy rád, že se přes nesčetné množství turistů dostane tam, kam zamýšlel, či že najde místo, kde by se posadil, když si chce na chvíli odpočinout. Ale večer je to jiné.
Turisté zalezou do svých hotelových pokojů, tep města se zklidní, dostane úplně jiný rozměr a zahalí se do melancholické nálady, která člověka nutí přemýšlet i o těch nejniternějších pocitech, o kterých snad do té doby ani nevěděl. I já je měl a věděl jsem o nich víc než bych si přál.
            Konečně, jsme na pár dní dostali volno, konečně jsme mohli dělat, co se nám jen zachtělo. Ačkoli jsem v Londýně také jen turistou, nebyl jsem v tuhle noční dobu ve svém pokoji jako ostatní. To teprve, když padla tma, jsem se mohl vydat ven, a celkem nerušeně přemýšlet, či psát. Bylo ticho, jen čas od času zbloudilý parník zčeřil potemnělé vody řeky a jemné vlny se tříštily o břeh. Už pár dní na ostrově panovala vedra, která překvapovala jak cestovatele, tak místní. Možná právě proto byla řeka skoro z poloviny vyschlá a její dno tvořilo něco, co při troše představivosti vypadalo jako pláž. Zvedl se vítr a vlasy mi nafoukal do tváře. Už tak jsem pro nedostatek světla na psaní neviděl a tak jsem zaklapl svůj notes, který jsem nosil stále s sebou a seskočil z lavičky.
           Nechtělo se mi ještě vracet na hotelový pokoj, kde na mě čekal věčně rozesmátý Ash. Mám ho rád, ale občas potřebuji se svou zádumčivou náladou být sám.  Seběhl jsem schody vedoucí do vyschlého koryta řeky.  Potuloval jsem se tam mezi kameny, sbíral mušle a poslouchal šumění vody. Zaměstnán touto bohulibou činností jsem dorazil až k prvnímu mostu, který se nad Temží klenul.  Zdálo se, že mučivá horka tu nejsou až takovým ojedinělým jevem, jak jinak by se pod most, kde se za normálních okolností rozlévala mohutná řeka, dostalo tolik lidí, a jak jinak by zde mohli zanechat tolik vzkazů.
        Když jsem vzhlédl vzhůru, naskytl se mým očím pohled snad na stovky nápisů. Byly rozeseté všude a pokrývaly valnou většinu zděné stěny mostu. Pohltila mě zvědavost, tak rád bych znal příběh skrytý za každým tím nápisem. Některé byly naprosto jasné, jako třeba Miluji Tě Harry!, Ostříhej se Harry!, Nestříhej se Harry!, Leník+Harry4ever, Ashton+Mimi <3, Mimi Irwin, některé obsahovaly pouze iniciály a roky, a některé ani to ne a přesto byly mnohem zajímavější. Zaujala mě jedna až přímo zoufalá výzva. „Come find me, I´m a lost girl. @5secondsofLove“. Lhal bych, kdybych tvrdil, že použití našeho textu mi neudělalo radost, ale proč právě tenhle text?  Kdo jí má najít? A jak dlouho tady ten nápis asi je? Jaká je ona a měl bych to být já, ten kdo ji najde? Měl bych jí napsat? Otázky mi vířily hlavou a bylo jich myslím až moc na jeden večer a na jeden hloupý vzkaz, psaný nejistou rukou a zeleným sprejem.
    Pečlivě jsem si celý vzkaz přepsal do svého diáře a rozhodl se o tom popřemýšlet později. Jednou mě má zvědavost jistě přivede do pořádného průšvihu, takže jsem se rozhodl to příliš neuspěchat a zamířil jsem zpět do hotelu.