High Hopes

19. část 1/2

Michael

  22 hodin v letadle jsem strávil přemýšlením o tom, zda dělám dobře a jestli mé bláznivé počínání má nějaký smysl. Možná, že jsem až příliš velký snílek, co shlédl až moc romantických filmů. Věděl jsem, že Summer mi do náručí nepadne, a že potom, co jsem se choval jako naprostý pitomec, budu rád, když mi ještě něco vůbec bude chtít vysvětlovat. A pokud bude, mně se to určitě líbit nebude. Jenže potřebovali jsme to. Já i ona.
   Prostě tam přijdu a nechám ji, aby mé utrápené srdce konečně zlomila úplně a jednou provždy. Bylo třeba dát si to poslední sbohem a přestat jeden druhého zatahovat zpět do svého života.
Máme ještě šanci, nemám jí zavolat, nemohl bych přeci jen něco udělat a získat ji, vážně to nejde? Všechny tyhle otázky navždy zapomenu, přestanou mě trápit, protože odpověď na ně bude jasné NE!  Potřeboval jsem, aby mi vzala všechnu tu naději, co jsem stále ukrýval někde na dně srdce. Aby ji zahodila, zničila, pošlapala. Potřeboval jsem, aby mě odprostila od toho věčného doufání, aby mi zasadila tu smrtící ránu. Věděl jsem, že to bude strašlivě bolet, ale bez konců nejsou nové začátky. A já teď potřeboval svůj konec!
  V Londýně mě přivítala šedivá zatažená obloha a chlad. Rozklepal jsem se zimou a raději si pospíšil chytit taxík. Rozpršelo se. Ledové kapky v kontaktu s mojí kůží vyvolávaly mrazení po celém těle. Trochu více jsem se schoulil do mikiny a prokřehlé ruce zastrčil do rukávů. Ozvalo se skřípění brzd jak se černý taxík snažil zastavit u okraje chodníku. Projel obrovskou louží, která se v tom momentě rozlétla po okolí. To okolí ovšem zahrnovalo i mě . Dostal jsem přímý zásah tou směsí pravé londýnské špíny a mrazivé vody.
"Sakra!!!" Setřel jsem si bláto z obličeje a urychleně nastoupil. Denny mi neřekla, že dojet si pro kopačky, ne pardon, pro vysvětlení, bude tak složité.Taxík kličkoval uplakaným Londýnem, za okny se míhala světla semaforů a vánočních světel. Město blikalo, zářilo, jiskřilo, žilo.  Za normálních okolností by ta vánoční atmosféra byla nejspíš krásně kýčovitě romantická. Konečně se před námi objevil cíl mé cesty. Royal Garden Hotel skvělo se na té velké budově.Sevřel se mi žaludek, když jsem vstupoval dovnitř, ale rozhodl jsem se být chlap a přijmout věci tak, jak jsou.
 Vykročil jsem k Lukovu pokoji, který už nějaký ten čas sdílel se Summer. Pootevřené dveře mě překvapily. Zvědavě jsem nakoukl dovnitř. Lucas ve strašlivém stavu se zimomřivě choulil na posteli a nepřítomně zíral z okna. Stopy po slzách na jeho lících a zarudlé oči prozrazovaly, že musel hodně plakat. Málem bych zapomněl na všechna příkoří co mi způsobil, protože mi ho najednou přišlo strašně líto. Už už jsem chtěl na sebe upozornit a vejít, když promluvil na někoho, koho nebylo možné zpoza dveří vidět.
"Je to tvoje vina!! Kdybys jí to všechno nevyžvanil, byla by tady!"
"Kolikrát ti mám ještě opakovat,že jsem jí neřekl vůbec nic!" bránil se dotyčný. Nepotřeboval jsem ho ani vidět, abych poznal, že je to Calum.
"Ona není hloupá, Lucasi," pokračoval, ačkoli se zdálo, že blonďák je zase duchem někde jinde. "Byla to jen otázka času, kdy na to přijde. A ty sám dobře víš,že takhle je to správně!"
Nezdálo se, že Luke vnímá.
"Měl bys alespoň zavolat Michaelovi, nechci, aby tam někde zůstala sama." Otočil se ke Calovi s prosbou, velké uplakané oči plné strachu a naděje.

"Neruším?" Zaklepal jsem na otevřené dveře.

"Michaeli?!?" Oba zůstali bez dechu zírat, jakoby viděli ducha. 

"Je tady Summer? Rád bych s ní mluvil." Předstíral jsem, že jsem právě dorazil a ignoroval jejich výrazy. Luke vrhnul nervózní pohled na Cala a pak zase zpět na mě. V jeho hlavě se jednoznačně rodila nějaká lež, ale Calum ho předběhl.
"Není tu, ona ..." Rozpačitě mi pohlédl do tváře.

"Ona co?" Nadzdvihl jsem obočí.
"Ona co, Cale??" Zopakoval jsem v poněkud vyšším tónu, protože se nikdo neměl k odpovědi.

"Jela za tebou." Zahleděl se tmavovlasý do země. 

Proč oba vypadají, jakoby měli ze mě strach? Co se mi to bojí říct? Zmocňoval se mě pocit, že mě Dennise poslala pro něco ještě horšího, než jen pro poslední sbohem té, kterou jsem nade všechno zbožňoval.

"Proč by to proboha dělala? Zbláznil ses?" Neodpustil jsem si posměšný úšklebek. Vždyť to bylo vážně k smíchu.  Summer neměla ten nejmenší důvod za mnou jezdit. Nebo měla? Jejich nervózní, vyplašené výrazy ve mně zasely semínko pochybností.Tak dost!

"Co se tady stalo? Cos jí udělal?" Přiskočil jsem k Lucasovi sedícímu na posteli a hrubě s ním zatřásl. 

"Michaeli!" Odtrhl mě od něj Calum. "Možná by sis na to měl chvíli sednout." Natlačil mě do křesla, které se nacházelo dostatečně daleko od toho blonďatého nesmyslu, co se dotčeně oklepával z leknutí. Ticho. Jeden zíral na druhého a Lucas se rozklepal jako ratlík. Vyměňovali si nejisté pohledy, až to začínalo znervózňovat i mě. Luke vstal z postele a vratkým krokem přešel po pokoji, pak zpět, a znovu a zpět. 

"Přestaň!!!" Vyletěl jsem z křesla, vytočený jeho nervózním pochodováním. 

Zastavil se.

"Pamatuješ si na mojí narozeninovou oslavu?" Zeptal se naprosto od věci. Jestli se mě snažil dohnat k šílenství, dařilo se mu to a Calum tomu rozhodně nepomáhal.

"Kdyby si ji pamatoval, nečekal by tu, až se vykoktáš." Ušklíbl se. 

Lucas jeho uštěpačných poznámek nedbal. Zhluboka se nadechl a konečně pokračoval.

"Ashton tě hrozně opil...našel sis tam na baru holku, taky opilou.." Upřesně sledoval podlahu, ale i tak jsem si všiml, jak mu po tvářích zase tečou slzy. Nedávalo to vůbec smysl, co to mělo společného se Summer?

"Byla blond, byla krásná, dobře jste si rozuměli. Pak s tebou odešla na pokoj." Urputná snaha si vybavit alespoň kus toho co říkal, nevedla nikam.  I když, cože to říkal?
Byla blond, byla krásná ...myslí mi znovu probleskla ona falešná vzpomínka na Summer, 
Opilá, nahá, rozesmátá, sklánějící se nade mnou. Že by nakonec tak falešná nebyla? 
Zlomyslně jsem se ušklíbl a jemu to neušlo.
"Vzpomněl sis, že jo?!" 
"A kvůli tomu tady fňukáš, Lucasi?" Měl jsem konečně na chvíli navrch.
"Tak jsem spal se Summer, no! Smiř se s tím!"  Usmál jsem se vítězoslavně. Jeho utrápený výraz mě naplňoval škodolibým pocitem radosti a zadostiučinění, jenže asi bych to nebyl já, kdyby mi najednou zase nepřišlo líto. 
"Prosímtě, vzpamatuj se, pořád si to ty, s kým čeká dítě." 
"To jsem jí řekl." Neodvážil se mi podívat do tváře.
Asi jsem se přeslechl, nebo zase mluví z cesty jako většinu času. 
"Cože jsi??" Lucasovo zkratovité jednání pro mě bylo jednou velkou neznámou. Nejspíš jsem přesně nechápal ani teď. 
"Říkám ti," jeho hlas nabýval na intezitě, "že jsi s ní spal ty!" 
"A?" Pořád jsem cítil, že mi pointa nějak uniká. 
"Pak otěhotněla!!" Vybuchnul zlostně.
"Já s ní nikdy nic neměl, vymyslel jsem si to, celý jsem si to jen vymyslel!!" Křičel, teď už naprosto nepříčetně.
"To dítě, je.." 
Nedokázal jsem to už ovládnout, ruka mi vylétla zcela automaticky a potom, co se srazila s jeho dokonalou tváří, Lucas zavrávoral. Snažil se zachytit postele, ale rukou zalapal jen po vzduchu a svezl se k zemi.
Sledoval jsem, jak se hroutí pod tíhou své vlastní viny a mojí pěsti. Zdálo se mi, že někdo vypnul všechen okolní svět. Jediné co jsem teď dokázal vnímat byl Lucas a jeho provinilý, odevzdaný výraz. V hlavě mi stále zněl jeho výkřik : "Vymyslel jsem si to, vymyslel jsem si to.." 
S každým dalším zopakováním ve mně narůstal šílený vztek, který pomalu ale jistě překonával počáteční otupělost z toho šokujícího zjištění.
"Zabiju Tě!!!"  Vrhnul jsem se k němu, abych potvrdil, že neslibuji jen tak naplano.