High Hopes

17.část

  I přes předsevzetí, že počkám, až se Luke milostivě vrátí, jsem co chvíli usínala a zase se budila, při každém sebemenším zvuku přicházejícím od dveří. Noc se tak zdála ještě delší, než byla, protože jsem nebyla pořádně vzhůru a ani pořádně nespala. Všechno uvnitř mě se svíralo, vzteky, úzkostí, strachem. Ten pocit, když člověk zjistí, že osoba, která mu měla být nejbližší, celou dobu jen lhala, se nedal slovy ani vyjádřit. Lucas mi sbořil celý svět, nic už nemohlo být jako dřív. Nutilo mě to přemýšlet, jestli by všechno nebylo jinak, kdyby neudělal, co udělal.  Ale došla jsem k závěru, že na současné situaci to vlastně nemění vůbec nic. Luke a já stále spolu čekáme dítě, jenže teď už nemám ani chuť se snažit, aby náš vztah fungoval. Tohle už prostě nespravím ani při troše dobré vůle.
   Od dveří se opět ozval hluk a konečně to nebyl planý poplach. Uslyšela jsem tupý náraz, hlas, který přesvědčoval Lucase, aby se postavil, Lukův smích a ustaraný povzdech jeho společníka. Vzápětí jsem uviděla Caluma, jak se opatrně snažil Luka propašovat do postele.

"Ehmm!" Přerušila jsem jejich nenápadné plížení. Oba je rázem smích přešel. 

"Sum, ty nespíš?" usmál se Luke mile, jakoby se nechumelilo.

"V deset dopoledne?" 

"Nechal jsem ho přespat u sebe." Vmísil se do rozhovoru Cal ve snaze to Lucasovi ulehčit.
"Můžu za to já, že nebyl celou noc doma." Pokračoval v záchranné misi. Jenže to netušil, že Luka nemůže zachránit už vůbec nic. Pouze jsem lhostejně pokrčila rameny, načež oba mojí chladnou reakcí znejistěli.

"Než půjdeš dospat své bujaré oslavování života, mohl by ses prosím přihlásit na Twitter?" Otočila jsem se zpět k blonďatému. Nad zvláštností toho přání se zarazil.

"Summer, ne.." Došlo mu náhle.

"Udělej to!"

Rozklepanýma rukama si začal prohledávat kapsy. Musel moc dobře vědět, že tam ten telefon nemá. Získával čas, který jsem mu já ale už dopřát nechtěla.

"Na posteli!" Utnula jsem to.

Souhlasně přikývl a natáhl se pro mobil. Chvíli tam něco štěloval a pak ke mě nešťastně vzhlédl.

"Takže?" odměřeně jsem ho popohnala.

Odevzdaně mi položil telefon do rukou.

Luke Hemmings @5SOSLuke svítilo na displayi.

"Jiný účet nemáš, že ne?" 

Stál bez hnutí, zrak upřený k zemi. Už se mu netřásly jen ruce, třásl se celý, slzy mu máčely tváře.

"Lucasi?" 

Zkousl si ret, aby potlačil vzlyknutí a záporně zavrtěl hlavou.

"Tím je asi řečeno vše." Hodila jsem tu věc zpátky na postel a divila se sama sobě, že při pohledu na tu hromádku neštěstí dokážu být stále tak klidná. Ten úžasně krásný kluk tu přede mnou plakal a já cítila jen prázdno. Byla jsem otupělá a prázdná, jako bych tu ani nestála přímo před ním. Připadalo mi, jakobych se na to celé dívala shora, jakobych se toho ani neúčastnila. Nejspíš to byl nějaký obranný mechanismus proti přílišné bolesti, co mi dovoloval necítit nic a soustředit se jen na to, co jsem potřebovala vědět.

"Nebo..." Potřebovala jsem se pořádně nadechnout, než jsem byla schopná pokračovat.
"Je ještě něco, o čem jsi mi lhal?"
Zvedl své uplakané oči a vyděšeně se zadíval na Caluma, který stál tiše u okna a nezúčastněně sledoval dění venku. Při mé poslední otázce sebou trhnul a opětoval Lucasovi značně zděšený pohled. Poté jen semkl rty a kývl, jakoby ho pobízel. Luke si jen ztěžka povzdechl a na chvíli pevně stiskl víčka. Atmosféra kolem by se dala krájet. Chladný klid mě zvolna opouštěl a nahradila ho nesnesitelná nejistota.

"Sum." Zašeptal Luke a zadíval se na mě tím bolestným pohledem.
V očekávání něčeho strašlivého se mi spustily slzy.
Dvěma kroky zrušil veškerou vzdálenost mezi námi a stále třesoucími se prsty něžně utíral každou slzu, která se dostala přes hradbu mých řas a tvořila pak morkou cestičku na mé tváři. Zavřela jsem oči a nechala ho. Dalo by se říct, že jsem si ty letmé doteky jeho hřejivých dlaní užívala. Všechno uvnitř mě sevřela tíseň a přepadl mě děsivý pocit, že tohle je naposledy.

"Víš jak si říkala, že holčičky,jsou více podobné tatínkům?" šeptal mi do vlasů polykajíc slzy. 

"Věřím tomu! Věřím tomu, že ona bude podobná tátovi, Summer."
A je to tady, napadlo mě. Otevřela jsem oči a sledovala ten zoufalý výraz v jeho tváři. Cítil to taky? Cítil, že tohle je naše naposledy?
Ne! Další jeho věta mě přesvědčila o tom, že on to nejen tušil, on to věděl.
"Bude podobná tátovi, ale ne mně, chápeš to? Chápeš??!!!" Zoufalství ovládlo celou jeho bytost. "Asi ne úplně."
"Summer, já jsem s tebou tu noc vůbec nebyl!"
Čas se musel zastavit. V hlavě mi rezonovala ta věta, co skoro vykřikl a nebyla jsem si jistá, že chci slyšet víc. Nebyla jsem si jistá, že to zvládnu.
"Potkali jsme se ráno..." Šeptnul s vypětím posledních sil.
V hlavě se mi vybavil polonahý kluk vycházející z koupelny. Jistě, ten posměšný úšklebek na jeho tváři a arogantní Lucasův úsměv. Jedno a to samé.
"Ale kdo tedy...?"
"Michael!"
To už bylo příliš i na můj obranný mechanismus proti bolesti. Z důvodů přetížení se zhroutil, zkratoval, vybuchnul.
"Ne, to ne, to ne .." Ruka mi překvapením vylétla ke rtům. Hlava mi smovolně, nejspíš aby se vysmála mé hlouposti, začala vracet všechny ty vzpomínky.Všechny ty chvíle, kdy mi pomohl, stál při mě, když jsem ho nejvíce potřebovala. Vzpomněla jsem si na ten dětský zářivý úsměv, který jsem si v tom lunaparku tak pečlivě ukládala do paměti.Ten den mě poprvé políbil a mě došlo, že on je to jediné, co na světě chci ze všeho nejvíce. A pak! Pak jsem ho musela nechat jít. Zlomila jsem srdce jemu i sobě, nechala jsem ho odejít a to pro NIC! Ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomila naplno, došlo ke zkratu i někde uvnitř mě. Vzedmula se ve mně strašlivá vlna hněvu.
"Uvědomuješ si vůbec, kolika lidem si svou sobeckostí ublížil?!" Znechuceně jsem ho od sebe odstrčila, naproto nevnímajíc provnilý výraz v jeho tváři.
"Co sis sakra myslel, že děláš Lucasi?!!" Křičela jsem a plakala zároveň. Snad nikdy jsem necítila větší bezmoc než teď. Vždyť on rozhodl za nás všechny! Rozhodl a nedbal, že výhodné je to jen pro něho.
"Jsi neuvěřitelný sobec! Je mi z tebe zle!" 

"Sum, prosím, nech mě ti to vysvětlit." Udělal krok směrem ke mě a snažil se zachytit moji ruku.

"Nech mě!!" Strčila jsem do něho až zavrávoral a vrhnul na mě vyděšený pohled.

Otočila jsem se k neméně vystrašenému Calumovi.

"Kde je?!" 

Překvapeně zamrkal,ale bez přemýšlení vydechl:

"Sydney." 

Víc už jsem nepotřebovala. Přestala jsem si jich obou všímat a horečně jsem házela do kabelky všechno, co bych tak mohla na cestě do Austrálie potřebovat. Pas, mobil, klíče, peněženka. Přehodila jsem přes sebe bundu a nazula boty. Měla jsem pocit, že jestli co nejdříve nevypadnu z toho malého pokoje, srdce se mi rozskočí. Už jsem sahala po klice, když mě někdo chytil za loket.
"Summer sakra, nemůžeš jen tak odjet!"
Pohled do těch modrých očích ve mně znovu probudil rozzuřenou lvici.

"Ty!Mi!Neříkej!!Co můžu a co ne!" Prskla jsem a vytrhla ruku z jeho sevření.

"Raději na mě už NIKDY nemluv!" Křikla jsem mu ještě do tváře, než jsem za sebou zabouchla dveře.Nejspíš díky svému zoufalému vzhledu jsem na ulici chytila první projíždějící taxík. Vyčerpaně jsem se svezla na sedadlo.
"Na Heatrow, prosím."