High Hopes

23. část 1/2

Zbývalo mi ještě pět minut, když jsem se pomalu procházela kolem řeky, směrem k naší lavičce. 
Přesně té, kde se v ten osudný den místo Michaela objevil Luke, a přestože se snažil nám cestu k sobě všemožně překazit, neuspěl. Možná, že ji jen o něco stížil a prodloužil, ale rozdělit nás nedokázal.
Srdce se mi sevřelo nad vzpomínkou, jak jsem právě na tomhle místě, Michaelovi zlomila srdce v domění, že Hope není jeho. Odstartovala jsem tak řadu temných dní plných trápení, slz, smutku, vysvětlování, cestování a hlavně odpuštění. Ta lavička nakonec byla svědkem jen těch nejhorších věcí, které se nám dvěma postavily do cesty při honbě za tím naším šťastným koncem, a i přesto jsme ji stále nazývali "svým místem". Možná proto, že byla jakousi přípomínkou toho, čím jsme si prošli a že jsme to vše přece jen dokázali překonat. 
        Zcela ponořená do svých úvah jsem se náhle zastavila před oním místem a oči se mi rozšířily úžasem. Omotaná bílými, vánočními světélky lavička jen zářila a na jejím opěradle se skvěl vyrytý nápis: Michael&Summer. Nevěřícně jsem vztáhla ruku a pomalu přejela prstem po jednotlivých písmenech, tak trochu zmítaná strachem, že když se jich dotknu, zmizí. Ale nebyl to sen a písmena se nerozplynula ani po druhém a dokonce ani po třetím doteku. Po chvíli mi došlo, že se bláznivě usmívám, ale přitom se mi po tváři svezlo pár slz.  Znovu jsem ucítila silnou vlnu štěstí a srdce se mi tím pocitem až bolestivě sevřelo. Náhle mě v pase pevně objaly dvě silné paže. 
"Mikey."  Přiklopila jsem svými dlaněmi ty jeho, stále neodvracející zrak od té třpytivé nádhery a natiskla své tělo pevněji na to jeho. Lehký větřík ke mě zavál jeho příjemnou chlapeckou vůni, která se ovšem nesetkala s mým očekáváním. Nebyla to ona důvěrně známá Michaelova vůně. 
Tohle bylo buď deja-vu, nebo nějaká zvrácená zkouška toho, co ještě vydržím. 
"Lucasi!!!" Pohotově jsem od něho odskočila a nevěřícně se mu zadívala do tváře, hledajíc nějaký, byť jen nepatrný náznak, cokoli, co by vysvětlovalo jeho počínání. Stál tam nyní beze slova, s pohledem upřeným někam do neznáma. Zpozorovala jsem, jak se mu chvějí ruce. 
"Co blázníš??" Prolomila jsem ticho a pokusila se ho na sebe upozornit.
Na pár sekud se mi zadíval do očí a pak znovu rychle uhnul pohledem. Prohrábl si rukou vlasy tak, až mu nad čelem zůstaly směšně trčet a nervózně si zkousl ret. Nejspíš už jen ze zvyku jazykem párkrát zavadil o kovovou ozdobu a pak znovu vzhlédl. 
"Sum ..," promluvil konečně mírně ochraptělým hlasem, "prosímtě, nedělej to!" 
Nechápavě jsem se mu zadívala do modrých očí, ve kterých se nyní zračil strach, panika, zmatek.
Co se děje?? 
"Já tě nechal jít, Sum, " zašeptal, "musel jsem. Držel jsem se od tebe dál a nechal ho, aby ti snášel modré z nebe, aby byl on důvodem tvého smíchu, aby on byl příčinou té záře ve tvých očích, aby on byl všechno to,co jsem chtěl být já. Ale teď už to dál nejde!"  Najednou z něj opadla veškerá ta pokora se kterou tam doteď stál, a jeho tělo jakoby ovládl vztek.
"Kde je Michael?" Nechtěla jsem se dál věnovat téhle konverzaci,protože to očividně nesvědčilo jeho nervové soustavě. 
"Řekl jsem mu, že je Hope špatně, běžel za ní domů."  Ušklíbl se zlomyslně. 
Nevěřím! Nenechal by mě tady čekat, aniž by mi dal vědět. Nervózně jsem z kapsy vytáhla mobil.
"Nebude ti volat! Slíbil jsem mu, že tě vyzvednu." Odpověděl na mé nevyřčené otázky, jakoby mi četl myšlenky. Ach, můj milovaný Mikey, zase do něj vložil důvěru a hele! 
"Ty si ho nemůžeš vzít!!"  Štěknul nahále z ničeho nic. 
"CO??"  Proč bych si ho nemohla vzít, a proč bych si ho vlastně měla brát? Michael se nikdy o ničem takovém nezmínil. Proboha, já už víckrát nechci hrát tu hru, kde všichni kolem ví vše a já nic. 
"Když si ho vezmeš," s hrozivým výrazem popošel směrem ke mně, " tak už o tebe přijdu navždycky." 
Bezděčně jsem před ním couvla, ale záhy mě zastavil strom, který jsem při svém pokusu o útěk nejspíš přehlédla.
Když zpozoroval můj vyděšený výraz, zlověstně se pousmál. Stačil mu jediný krok a jediný pohyb, aby mě pevně přirazil ke kmeni onoho stromu, co mi zabránil v úniku. 
"Nemůžu o tebe přijít...o vás." Vydechnul mi do tváře. 
Zavrtěla jsem hlavou v odmítavém gestu. 
"Lucasi, ne..!!!" Pokusila jsem se ho od sebe odstrčit, on ale jakoby můj pokus ani nezaregistroval.
"Miluju tebe a miluju i Hope. A ty víš, že i ona má ráda mě." Dál si vedl svou a jeho stisk na mém zápěstí sílil. Tentokrát v sobě neměl ani špetku alkoholu, takže mě plnou vahou držel přišpendlenou ke stromu, jehož kůra se mi bolestivě zařezávala do zad.  Bylo to poprvé, co jsme spolu vedli nějaký spor a on stál pevně na svých nohou. Poprvé, co nestačilo pouhé šťouchnutí, abych ho od sebe dostala pryč. V záchvatu narůstající paniky jsem se rozhlédla po okolí,abych se přesvědčila, že tentokrát se tu ani žádných superhrdina a zachránce neobjeví. 
Přes hradbu mých řas se přehouplo pár slz zoufalství. Jeho temný pohled rázem zněžněl. Jednou rukou uvolnil mé zápěstí a bříšky svých štíhlých prstů jemně přejel po mé tváři, aby tak setřel ty slané kapky.
"Neplač, prosím." Zašeptal provinile a fascinovaně se zadíval na jednu ze slz, která mi z řas dopadla přímo na rty.  Odtrhl pohled z mých úst a na chvilku se mi zahleděl do očí. Ta touha, hořící v tom jeho blankytně modrém pohledu, mluvila za vše. Jeho záměr byl jasný nám oběma. Nevědomky si opět zkousnul ret a naklonil se ke mně. Na okamžik jsem snad i zapomněla dýchat, to když mi ten slaný důkaz mého strachu a bezmoci odstranil ze rtů těmi svými. Ucítila jsem, jak se mu zrychlil tep a jeho tělo se znatelně uvolnilo. Ruku, kterou mi před tím uvolnil jsem mu ovinula kolem krku a náš polibek tak prohloubila. Okouzlen oním okamžikem ztratil svou ostražitost. Ucítila jsem, jak se do polibku jemně pousmál a v tu chvíli mi přišlo strašně líto, že to musím udělat. 
Slzy mi samovolně opět začaly máčet tváře. Bylo to čiré zouflaství. Měla jsem pocit, že vše už bude v pořádku, že mohu být alespoň chvíli šťastná bez jakýhkoli zvratů. Že už nikdo nebude škodit mě a těm, které miluji a že už nikdy nebudu muset ranit ničí city. Chyba! 
Vší silou jsem se mu zapřela do hrudi a prudce ho od sebe odstrčila. 
"Ty o nás nemůžeš přijít, Lukey ....," polykala jsem slzy, " vždyt jsi nás nikdy neměl."  
Znovu se pokusil udělat krok ke mně, ale já už ho nenechala. Rozběhla jsem se pryč....Neběžel za mnou, nehybně stál na svém místě a sledoval mě tím modrým pohledem plným beznadějného zoufalství.