High Hopes

20. část

Zoufale jsem znovu a znovu očima přejížděl odletovou tabuli. Žádný brzký odlet do Austrálie se na ní ovšem neobjevil, i když jsem na ni zíral nepřetržitě nejméně deset minut. 
"Do Sydney to letělo před dvěmi hodinami." Oznámil mi mladík za přepážkou informací. 
"Sakra!!!" Kopl jsem vztekle do nejbližšího odpadkového koše. Byl železný. S bolestným zaúpěním jsem se svezl na zem hned vedle té zatracené věci. Kluk z informací se posměšně ušklíbnul, ale mě bylo do breku. Ale chlapi nebrečí, že? Ten, kdo tohle vymyslel, byl pěkný pitomec. Na mysli mi vytanula vzpomínka na Lucase, topícího se v slzách. Ne, to není žádný chlap! Okamžitě  jsem ten obraz z hlavy vytěsnil a rychle zamrkal, abych potlačil slzy zoufalství.
Jak se teď dostanu do Sydney? Jsou Vánoce, všechny lety budou nejspíš beznadějně vyprodané. Byly.
Postarší, šedivá dáma za přepážkou mi neoznámila žádnou novinku.
"Letenky do Sydney už nejsou."  Dlouhými, vysušeými prsty nepřetržitě bušila do klávesnice svého počítače, ani se neobtěžovala na mě podívat.
"Nemohla byste se kouknout ještě jednou? Vážně je to důležité!"  Naléhal jsem na ni, i když mi nevěnovala sebemenší pozornost.
"Máme vyprodáno." Odvětila a nejspíš považovala náš rozhovor za uzavřený.  
Zoufalství je nesnestielné, občas nutí lidi dělat věci, ke kterým by se za normálních okolností nikdy nesnížili. Zmítán tímhle pocitem, se srdcem sevřeným a s představou Summer, ztracené někde v mém rodném městě, jsem prostě podlehl.
"Michael Clifford!!" 
"Hmm?" vzhlédla ke mně. Prsty bušící do klávesnice se zastavily a ten otravný zvuk utichl. Konečně jsem získal její pozornost, bedlivě mě skenovala pohledem. Náhle se jí v očích  zablesklo poznání.
"Podívám se, co se s tím dá dělat." Otočila se zpět k monitoru, tváře lehce načervenalé.
"Vážně tu pro Vás nic nemáme, první třída je vyprodaná," usmála se provnile. "Leda byste chtěl letět ekonomickou." Pokrčila rameny.
"Vy mně asi nechápete. Musím letět za každou cenu, i kdybych to letadlo měl řídit."  Vyjel jsem poněkud podrážděně.

"Cena?"  Nadzdivhla precizně upravené obočí.
"Nezajímá mě." Odbyl jsem ji. 

Pouze pokývala hlavou, prsty se jí neuvěřitelnou rychlostí znovu rozběhly po klávesách a za okamžik mi s úsměvem podávala mojí letenku.
"Letíte za hodinu." 
Urychleně jsem jí zaplatil a s o něco příjemnějším pocitem spěchal pryč.
"Pane Clifforde?!" Vyskočila pohotově ze své židle, div ji nepřevrátila. Až mě zarazilo, jak rychle najednou dokázala reagovat. 
"Ano?" Protáhl jsem pomalu, vychutnávajíce si její rozpaky.
Nervózně si popotahovala sukni, pak z ní oklepala neviditelná smítka a nakonec si poupravila  bezchybně vyčesaný drdol. 
"Nemohl byste .." líce se jí znovu zbarvily do ruda, "mi věnovat jeden podpis pro dceru?! Zbožňuje Vás." Usmála se nejistě. 
Nemohl!! Vzpomněl jsem si na její počáteční nepříjemnost. Jenže v rukou mě hřála letenka domů, a zítra je Štědrý den a jestli alespoň jednoho člověka mohu učinit šťastným takovou maličkostí, jako je čmáranice na papíru, tak prosím.  
Svým nejkrásnějším písmem, které jsem v tu chvíli dokázal vykouzlit, jsem jí podepsal pár propadlých letenek. Po chvilce váhání jsem ještě z ruky stáhnul jede ze svých náramků a podal jí ho.
"Ať má slečna krásné Vánoce."  
Rázem z ní opadla všechna ta úřednická strnulost. Dojatě mě sevřela v náručí. 
"Děkuji Michaeli, Annie bude mít ty nejkrásnější Vánoce. A Vám přeji to samé." 
"Alespoň někdo." Kývnul jsem jí na pozdrav a nechal ji dál dělat svou práci. Sám jsem zamířil vstříc dalším minimálně 22ti hodinám nervozity, strachu, očekávání a nejistoty. 
Neměl jsem nejmenší tušení, kde budu tu ztřeštěnou holku vůbec hledat, ale rozhodl jsem se prozatím nepanikařit a začít věci řešit ,až nastanou, přímo na místě. Jenže to se snadněji řekne, než udělá. Pokaždé co jsem si představil křehkou Summer, ztracenou někde uprostřed Sydney, neměl jsem daleko k záchvatu paniky. A vědomí, že pod srdcem nosí MOJE dítě, mě v jednu chvíli vynášelo do neskutečných výšin a v druhé akorát zhoršovalo ty úzkostlivé stavy. 
Zatraceně, vždyť ona měla větší odvahu než kdy já budu mít, když se sama znenadání rozhodla odjet kvůli mně do úplnéo neznáma. A to úplné je třeba brát doslovně, vždyť ani neví kde mě hledat. V tom případě, je to ještě odvaha? Nebo jen čiré bláznovství?  A možná, že je to obojí, spojené jedním jediným citem. Láska je to, co dělá z lidí blázny a zbavuje je veškerých obav. Dovoluje jim zbavit se okovů a dotknout se hvězd.  Nehledí na "co když" a "nemůžu", "nevím" a "možná", a prostě konná. Spontanní či naprosto šílené nápady a hlavně činy, jsou její devizou. A pokud se Summer vydala za oceán poháněná silou právě tohoto citu, pak jsem nejspíš ten nejšťatnější člověk na světě. Teď už zbývalo jen doufat, že je to tak, jak jsem si právě vysnil, a že ji na druhém konci světa najdu.