High Hopes

13. část

Summer

Asi jsem se přeslechla. Před očima se mi zatmělo a najednou Luke nebyl ten, kdo měl blízko k mdlobám.  Všechno uvnitř se sevřelo a hlava nebyla schopná zpracovat tu jednu jedinou větu. Tupě jsem zírala do zdi a představovala si, jak by teď každá jeho fanynka určitě toužila být na mém místě a slyšet z jeho úst těchto pár slov. Všechny ty naivky slepě věřily, že by to byl ten nejkrásnější den v jejich životě a že Luke je anděl spadlý z nebe. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě. Byla jsem si jistá, že by mě jeho slečny ukamenovaly, kdyby právě teď mohly nahlédnout do mých myšlenek. Jeho slova mě táhla ke dnu, zasáhla mě jako blesk z čistého nebe, necítila jsem nic, jen prázdno a v tom prázdnu nenávratně mizelo všechno, co jsem chtěla, co jsem si předsevzala, co jsem si vysnila.

Aniž bych se obtěžovala na něj podívat, vzmohla jsem se na pouhé unavené:

„Prosím?!“

Tiše začal vyprávět můj příběh ze svého pohledu. Všechno to do sebe zapadlo, dávalo to smysl. S každým dalším slovem tak Luke zabíjel poslední zbytky naděje, co jsem měla, že by to třeba mohl být omyl.

Myslí mi probleskl obraz blonďatého kluka s nekonečně dlouhýma nohama, spícího v hotelovém pokoji. Nebylo pochyb. Podívala jsem se na Luka, ještě včera jsem plánovala se s ním rozejít a dnes to vypadá, že s ním budu muset zůstat na vždy. Ztěžka jsem polkla a párkrát zamrkala, abych potlačila slzy. Nechtěla jsem před ním plakat, aby nepoznal, že tohle je ta poslední věc na světě, kterou jsem chtěla slyšet.

Slzy už se nedaly zastavit, chvatně jsem se zvedla a zamířila ke dveřím, aby si jich nevšiml.

„Summer, počkej…“ chytil mě za ruku.

„Ne-e!“ vyškubla jsem mu ji a vyběhla ven.

Na mém oblíbeném místě u řeky se nic nezměnilo. Voda si stále plynula svým tempem, stejně jako davy turistů a místních. Posadila jsem se na lavičku, kde jsme se poprvé potkali. Tehdy mě omráčil tím nádherným úsměvem. Tehdy byl šťastný. Já byla šťastná. Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud jsem nepoznala Michaela a Lukův úsměv mi už ke štěstí nestačil.

„Summy?“ Zaslechla jsem za sebou ten známý zastřený hlas a srdce v hrudi mi poskočilo. Než jsem se stačila otočit, přisedl si ke mně. Zelené vlasy mu rošťácky vykukovaly z pod kšiltovky, v očích mu jiskřilo radostí. Usmíval se tím typickým michaelovsky plachým úsměvem. Pozorně si mě prohlédl, až se pohledem na chvíli zastavil u mé tváře.

„Plakala si?!“

„Ne! Já jen …chyběl jsi mi.“ Urputně jsem sledovala své ruce složené v klíně. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Chyběl mi tak moc a já věděla, že mi chybět ještě bude. Věděla jsem, že ho budu muset nechat jít.

„Summer!“ vydechl náhle tak nečekaně blízko a pevně mě sevřel v náručí. Zhluboka jsem vdechla tu příjemně uklidňující vůni a zaposlouchala se do pravidelného tepu jeho srdce, zatímco to mé se divoce rozbušilo, když mi do vlasů zašeptal:

„Cítil jsem se bez tebe jako Austrálie bez slunce, nebo Londýn bez deště. Nebyl jsem to já.“

Položila jsem mu ruce kolem pasu a přitiskla se k němu pevněji. S tváří stále zabořenou v jeho hrudi jsem poslouchala, jak se tep jeho srdce začal zrychlovat. Zvedla jsem k němu zrak, abych se podívala, co to způsobilo. V očích se mu zablesklo, a když se pomalu naklonil k mé tváři, byl mi jeho záměr jasný. Zpanikařila jsem. Nemůžu, tohle nejde. Prudkým pohybem hlavy jsem se pokusila dostat z jeho dosahu.