High Hopes

15. část

   Té noci jsem toho moc nenaspala. V hlavě mi stále zněl Calumův hlas. Ale co přesně bych neměla Lukovi věřit?? Co byla ta záhadná věc, o které lhal a která  měla tu moc změnit něco mezi mnou a Michaelem?Dokola a dokola, myšlenky mi vířily v hlavě, vymyslela jsem snad tisíce scénářů, dovedla je všechny skoro až do absurdna, ale nenapadlo mě nic konstruktivního a reálného. Čím více jsem se snažila, tím zoufalejší výsledky to mělo.Toužila jsem po tom najít řešení a zase sevřít Michaela v náručí jakoby se nic nestalo. Cítila jsem naději. Ten pocit, že existuje něco, co by mi ho mohlo vrátit, mě okrádal o spánek. Neklidně jsem se převalovala z boku na bok, zatímco Lucas vedle v poklidu oddechoval.Jeho bezstarostný spánek mě vytáčel do nepříčetnosti. Jsem zvědavá jak ráno vstane?! Tahle škodolibá myšlenka byla poslední, co si pamatuji, než jsem se konečně i já odebrala do říše snů.
  I přes strašlivou únavu způsobenou skoro probdělou nocí, jsem ráno z postele vyskočila s prvním zazvoněním budíku. S Lukem to ani nehnulo, a tak jsem mu blahosklonně dopřála ještě chvíli ve vyhřáté posteli.Dnešek měl být den D, den kdy se dozvím, jestli ten zázrak co nosím pod srdcem je holčička nebo kluk. Těšila jsem se jako malá a nehodlala jsem si ten den nechat pokazit. Nikým a ničím.Natáhla jsem na sebe modré šaty, co jsem našla na dně skříně a co byly jediné, do kterých jsem se ještě vešla. Nebyl to úplně výstřelek poslední módy, ale ladily mi k očím. Při pohledu z okna jsem raději přidala i huňatý svetr.
         Prosinec, jeden z nejšťastnějších měsíců v roce. Vánoce se neúprosně blížily. Milovala jsem to, vánoční Londýn, tisíce barevných světélek, smích vycházející z útulných kaváren společně s vůní skořice a medu,toužebné pohledy dětí postávajících u výkladů hračkáren, vzduch vonící sněhem a k tomu všichni, které milujeme.Vážně všichni??? Někde tam, kde by se mělo nacházet srdce to šíleně zabolelo. Mrzutě jsem se odvrátila od okna a přešla k posteli. Lucas stále klidně spal a mě zachvátila vlna vzteku. Představila jsem si Michaela na jeho místě. Kdyby tu byl on, věřím, že on by byl první vzhůru. To on by nemohl nadšením dospat, snažil by se mě mile probudit a já bych ho mrzutě odbyla. Zkusil by to po zlém, určitě by mi stáhl peřinu, za což by si vysloužil zásah polštářem.Vrátil by mi to, pak bych ho stáhla zpět k sobě  do vyhřáté postele a nepustila ho z náručí, dokud by se tím typicky nakřáplým hlasem neozvalo:
"No tak, Summy! Musíme jít, už to chci vědět!"  
Určitě bychom do nemocnice dorazili pozdě, ale zato rozesmátí, šťastní a spolu. Takový byl prostě Michael a jeho veselá a nespoutaná povaha. To jeho nadšení pro věci, které miloval, ovládalo celou jeho bytost a zvlášť patrné to bylo na jeho očích. Na těch zvláštních, někdy více zelených  někdy skoro modrých očích, co zářily jako hvězdy, když se cítil svobodně, když mohl dělat co chtěl, když měl kolem sebe ty, na kterých mu záleželo. Jenže tyhle hvězdy už dlouho na mém nebi nezářily.
         Místo toho tu byl Lucas vyspávající opici. Už z toho důvodu si nezasloužil žádné něžné probuzení. Plna vzteku na celý svět jsem do něj neurvale šťouchla.
"Vstaneš už?" Nic.
Naprosto bez problémů odolal ještě několika šťouchnutím do boku, nezareagoval ani poté, co jsem ho popadla za ramena a pokusila se s ním zatřást, potom, co jsem se od dveří rozběhla a doskočila těsně vedle jeho těla, že se otřásla půlka pokoje, se pouze líně otočil na druhý bok a pokračoval v snění. Nebylo zbytí. Jedním prudkým trhnutím jsem z něj servala peřinu a okamžitě přiskočila k oknu, které jsem rozevřela dokořán. Mrazivý vzduch mě udeřil do tváře a hned poté si podal Lukovo spánkem rozehřáté, skoro nahé tělo. Chladem  se zachvěl a rozespale zamrkal.

"Co to sakra ...?" Rozhlédl se nechápavě po místnosti.

"Přijdeme pozdě!" Věnovala jsem mu vyčítavý pohled.

Stále na mě nechápavě hleděl. Zapomněl na to. Z jeho výrazu bylo jasně čitelné, že nemá ani tušení. Kolečka v hlavě šrotovala, mozek  pracoval na plné obrátky, div mu pára neunikala z uší, ale žádný valný výsledek to nemělo.