High Hopes

21. část 1/3

Michael 

Z letadla jsem vyskočil hned, jakmile se dotklo australské půdy. Odhodlaně jsem se prodíral davem lidí, co se těšil domů a na své blízké, ale čím víc jsem se blížil k východu a věděl, že na mě tam nikdo nečeká, odhodlání mizelo a nahrazovala ho ona dobře známá úzkost. Najednou to bylo tady, ten problém se tyčil přímo přede mnou. Velkoměsto a v něm ztracená Summer. Nohy mi těžkly a já se pomalu ploužil k východu aniž bych tušil, co vůbec hodlám dělat. Myšlenky mi poletovaly hlavou jak se jim zachtělo, nedokázal jsem se soustředit, i přesto, že jsem se snažil sebevíc. Nakonec mě hlava šíleně rozbolela. 
Kdybych byl holka, kam bych asi tak šel? Ne to nefunguje. Tak jinak, kdybych byl Summer, kam bych asi tak šel?  Představil jsem si její nasazení, když se pro něco rozhodla a snažil jsem se dál vžít do jejího myšlení. Být ona, asi bych běžel ven prohledat město, možná bych se procházel pár hodin, snažil bych se najít dům své lásky i přes to, že to zatracený město má 5 milionů obyvatel, je to šílený a naprosto neproveditelný, ale takhle Summer funguje. Určitě bych dotyčnému člověku volal. Sakra!!!
Urychleně jsem z kapsy vytáhl vypnutný mobil a rozklepanými prsty se pokoušel o jeho zprovoznění. Upadl mi. S rachotem se rozlétl po letištní hale. Zoufale jsem hledal všechny kousky, abych tu věc opět složil do stavu, ve kterém by dokázala fungovat. Volala mi, věděl jsem, že ano. Jsem takový pitomec!!!! 
Sehnul jsem se pro baterku, a zbýval už jen zadní kryt. Co asi tak udělala, když se nedovolala?? 
Musela být naštvaná a zoufalá. Vrátila se! Srdce se mi na okamžik zastavilo a pak se v překotném tempu opět rozběhlo. Naráželo do žeber, bolelo to. Nechal jsem telefon telefonem a rozhlédl se po hale. Spící týpek zachumlaný ve spacáku mě pranic nezaujal, ale dívka, neklidně se převalující na lavičce proti němu, ve mně probudila naději. Neviděl jsem jí do obličeje, ale najednou jsem si byl jistý tak, jako nikdy před tím. Zvláště po té, co jsem zahlédl její růžové kalhoty od pyžama a rukou přitsknutou ke rtům potlačil hlasitý smích. Opatrně jsem obešel lavičku, abych si potvrdil své doměnky. 
O dobrý bože, jak dlouho jsem ji neviděl?! Všechno uvnitř mě se sevřelo. Při pomyšlení, že jsem ji už ani nikdy vidět nemusel, mě tak strašlivě bodlo u srdce, až jsem se zachvěl. Chvíli jsem jen zíral na spící dívku, abych po chvíli natáhl ruku a přejel lehce po její tváři. Promnul jsem v dlani pramen zlatých vlasů, co jí padal do očí a opatrně jí ho zastrčil za ucho. Polekaně jsem ruku rychle odtáhl po tom, co se zavrtěla a cosi zamumlala. Muselo se jí něco zdát, protože to slovo pak zopakovala ještě jednou a zřetelněji. Tisíce motýlů se mi rozlétlo po celém těle, když jsem rozeznal své jméno.  Radostí jsem málem zapomněl dýchat a zmocnila se mě pouze neodolatelná touha sevřít jí v náručí. Okamžitě jsem se ale zase vzpamatoval, když se ve mně probralo mé zodpovědnejší já. 
Nemůžu jí nechat spát na lavičce na letišti už ani minutu. A zvlášť ne teď, když není sama. Pohled mi zklouzl k jemně zakulacenému bříšku, které napínalo látku růžového trička. Na tváři se mi usadil přihlouplý výraz, když jsem si fascinovaně prohlížel její tělo. Tak moc se toho změnilo od chvíle,co jsem ji viděl naposledy. Neodpustil bych si, kdybych přišel byť jen o další sekundu s ní. Už tak jsem toho promeškal víc než dost. Nebyl jsem tu, abych se díval, jak ten zázrak v jejím těle roste, nebyl jsem tady, abych se o ni staral, abych jí zajistil pohodu, bezpečí, lásku. Místo toho jsem ji vždy dokázal dohnat leda k slzám a teď i ke spaní na vyldiněném letišti s pochybným týpkem poblíž. 
Už ji nikdy nechci vidět plakat. Rozhodně jsem se k ní naklonil a stiskem drobné ruky se pokusil ji probrat. Zašeptal jsem do ticha její jméno. Když nereagovala, zopakoval jsem ho o něco hlasitěji.
Vzápětí jsem ucítil, jak se její tělo napjalo, ale ona se nepohnula. Sakra, vylekal jsem jí! To jsem taky nechtěl. O vteřinu později mi z bezprostřední blízkosti pohlédla přímo do očí, což mě nemálo vyděsilo.
Chvíli se zdálo, že mě nepoznává, ale náhle její zděšený výraz vystřídal úlevný úsměv. Tváří jí pak v rychlém sledu proběhlo ještě mnoho výrazů, přímo úměrných tomu, jak se v ní střídaly pocity z našeho nenadálého setkání.
"Mikey???"
Zmateně vyskočila z lavičky, přičemž zapomněla na kabelku, kterou po celou tu dobu pevně tiskla ke své hrudi. Ta se s rachotem odporoučela k zemi a s ní celý její obsah. Sledoval jsem to vyplašené hříbě, jak neohrabaně sbírá všechny ty zbytečnosti ze země a rozklepanou rukou je vrací zpět do svého zavazadla. Bylo v tom více než touha být nápomocný, když jsem se ze země sebral černobílou fotografii a zkoumavě se na ní zahleděl. Došlo mi ve vteřině, jaký typ obrázku tohle je a okamžitě mě zaplavila neuvěřitelná vlna něhy. Když si Summer všimla, co to svírám v dlani, poplašeně ke mě vzhlédla. V těch obrovských očích se znovu usadil strach a nejistota z mé reakce.
"Mikey, musím ti  něco vysvětlit.." Zamrkala a popošla směrem ke mně.
"Já a Luke..." 
"Ne!!" Zavrtěl jsem pomalu hlavou v odmítavém gestu. Nepotřeboval jsem to slyšet. Nebylo třeba. 
Summer si to ale vysvětlila po svém. 
"Michaeli, prosím..." Položila svou drobnou chvějící se dlaň na mé předloktí. Její dotek příjemně hřál a při každém jejím sebemenším pohybu se do éteru uvolňovala ta hřemánkovo-medová vůně. Víc už jsem snést nedokázal. 
Volnou rukou jsem ji chytil za pas a prudce ji přitáhl k sobě. Ucítil jsem její srdce bušící v překotném tempu a obklopila mě horkost jejího těla. 
"Už není žádné ty a Luke."  Syknul jsem jí do tváře možná trochu ostřeji, než jsem vůbec zamýšlel. 
Beze slova přikývla, aniž by oči zvedla od letištní podlahy. Ruku z pasu jsem přesunul k její tváři a přinutil ji vzhlédnout. 
"Teď jsme jen ty a já."  Vydechl jsem těsně u jejích dokonalých rtů. Její tělo se napjalo očekáváním a rty pootevřela ve snaze cosi mi odpovědět.  Ne! Na tohle není odpověď třeba, Summer. 
Přerušil jsem ji jediným možným způsobem. Jestli mi před tím poletovali motýli v břiše při pouhém pohledu na ni, tak teď ve mně vybuchl ohňostroj. Její horké rty s příchutí jahodového balzámu a horečnost, se kterou mi polibky vracela, mě doháněli k šílenství. Chvěla se mi v náručí a v zoufalé touze zrušit veškerou, byť jen minimální vzdálenost, která by oddělovala naše těla, mě oběma rukama tiskla k sobě co nejpevněji.  Jednou rukou jsem v pase svíral ji a v druhé jsem stále držel onen černobílý obrázek toho zázraku. V té chvíli mi došlo, že ve svých rukou nyní držím všechno, o čem jsem se snad nikdy neodvážil ani snít, že ve svých dlaních držím celý svůj život, všechno štěstí a lásku světa a že nikdy nejspíš už nebudu šťastnější než v těchto pár minutách, kdy mi nechybělo naprosto nic. A i přesto, že všechny ty náhlé pocity přehlcovaly celý můj systém, až skoro vyřadily mozek i s jeho racionálním myšlením z provozu, věděl jsem, že až ji pustím a ona se ode mě vzdálí více jak na pár kroků, mé absolutní štěstí naruší strach. O ni a o to malé, strach co provází lásku a co nikdy nemizí, ani když na něj úplně nemyslíme. Je tady pořád, protože milujeme. Velká láska a velké obavy. Věděl jsem, že se budu strašně moc bát, protože ona je můj život. A bát se o svůj život je přirozené.