High Hopes

19. část 2/2

 Přestože jsem člověk klidný a většina věcí, které vyvádějí ostatní z míry mě nechává chladným, i já mám své limity a hranice. A Luke, teď jako první, měl tu čest okusit, jaké to je, překročit onu linii, za kterou vyrovnaný, dobrosrdečný Michael neexistoval. Nikdy mě nikdo nedokázal vytočit tak, jako se to povedlo jemu. Sám jsem nevěděl, jak toho Michaela, doteď se skrývajícího za mezí únosnosti, ovládat.
Znovu jsem se napřáhl a počestoval ho další ranou. Úleva, kterou jsem od toho očekával se ale nedostavila. Čím víc jsem ho bil, tím víc jsem se dostával do ráže.Každý pohled na něj ve mně zesiloval vztek a já nedokázal přestat. Nikdy jsem nebyl žádný rváč, v životě jsem neublížil ani mouše a nejspíš mě každá rána bolela víc, než jeho, ale nedalo se to zastavit. Bylo mi úplně jedno, že leží na zemi a nemůže se ani nikam uhnout, ostatně on se o to vůbec nesnažil. Na svou obranu pouze zvedl ruku, aby si zakryl obličej.  Vůbec by mě ale nepřekvapilo, kdyby první, co by se snažil uchránit, byly ty jeho příšerně načesané vlasy. Stiskl jsem mu zápěstí a ruku mu z obličeje odstrčil, vrazil jsem mu takovou facku, až jsem se sám lekl a jemu vyhrkly slzy bolesti.
"Měl jsem to udělat už dávno," zuřivě jsem mu vydechl do tváře. "Aspoň by ses nesnížil k takovým podlostem!" Soukal jsem se zebe mezi trhanými nádechy.
Znovu jsem zvedl pěst k úderu, ale Calum se mi pověsil na ruku.
"Nech toho už, zabiješ ho!"

"To chci!!" Sestřásl jsem ho rázně.

Luke využil chvilky mojí nepozornosti a vší silou mě od sebe odstrčil.

"Blbečku!!" Prsknul a utíral si krev z obličeje. "Místo toho, aby sis tu hrál na super hrdinu, bys možná měl jet na letiště." 

Jak příznačné, pro tu podlou krysu.  Ani bránit se nedokázal férově. Opět musel vytáhnout nějakou zákeřnost, aby si zachránil svou prašivou kůži. Naštětí pro něho to ale fungovalo.  
"Jdi do háje, Lucasi!!"  Ještě naposledy jsem do něj zlostně strčil, když se snažil posbírat své domlácené tělo ze země.  Chvatně jsem se otočil na strnulého Caluma.
"Odvezeš mě?" 
Nerozhodně se zadíval na zbídačeného Luka a pak zase na mě. Stojíc mezi dvěma nejlepšími přáteli, netušil, kterého zvolit.  Trochu jsem mu to ulehčil.
"On to tady zvládne, Cale! Teď je řada na mě."   Znovu mu padl pohled na Lucase, jakoby čekal svolení. Ten mu to ani nedovolil, ani nezakázal, pouze lhostejně pokrčil rameny.
Calum tedy váhavě přikývl, vzal klíče a zamířil ke dveřím. 
  Usadil jsem se na sedadlo spolujezdce a vyčkával, až se rozjedeme. Prsty jsem nervózně poklepával do palubní desky, zatímco Calum stále bezvýsledně otáčel klíčkem v zapalování. Dal jsem mu dalších pět minut, během kterých jsem neskutečně trpěl při snaze mírnit svou podrážděnost.  Nepovedlo se.
"Tak dělej, nebo ti taky jednu natáhnu!"
Nevěřícně se po mě ohlédl a rozklepanou rukou znovu párkrát otočil klíčkem.
"Michaeli...?"  oslovil mě úzkostně. 
"Hmm?"  Věnoval jsem mu chvilku, kdy jsem dokázal myšlenky směřovat k něčemu jinému, než k Summer na letišti. 
"To auto nestartuje."  Oznámil nejistě. 
"Sakra, Cale!!" Vyjekl jsem, až poplašeně zamrkal.  Okamžitě jsem vylítl z auta a běžel chytit taxík.
K mé radosti se to podařilo téměř hned.  Bohužel mé nadšení záhy pohaslo. Jak je to pořekadlo? 
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš? Vzhledem k nastálé situaci bych ho s klidem přetvořil na : Neraduj se, dokud neprojedeš londýnskou zácpou.  A protože jsem vážně šťastlivec, v mém případě to nebyla jen tak nějaká londýnská zácpa, ale dokonce vánoční. Auta na silnicích spíš stála, než se pohybovala, všichni na sebe nervózné blikali nebo troubili, ti co to vypětí nezvládli, stahovali okénka svých vozú a vypouštěli do éteru ne přímo pochvalné poznámky na adresu ostatních řidičů. Tomu se říká pravá, mírumilovná, vánoční nálada.  S přibývajícím časem, stráveným v polostojícím, polojedoucím autě mě také začala pohlcovat ta sváteční afmosféra.
"Nešlo by zrychlit?" Obořil jsem se na řidiče neurvale.
Přezíravě si prohlédl nikde nekončící kolonu.
"Vždycky ještě můžeš jít pěšky."  Ušklíbl se ironicky do zpětného zrcátka.
"Něco mi říká, že by to rozhodně bylo rychlejší, než tohle."  Zamumlal jsem mrzutě.
Slyšel mě.
"Vyzkoušej to!"  Nemusel ani brzdit, protože jsme stejně stáli. Přeochotně mi otevřel dveře, které za mnou se škodolibým úsměvem rázně zabouchl. 
Do háje!!!!  Bezradně jsem se rozhlédl kolem.  Při mém neštěstí se na mě maličko pousmálo štěstí, když jsem zahlédl další prázdný černý vůz s licencí přepravovat lidi. 
Spěšně jsem nasedl a poučen z předešlých nezdarů, pokorně poprosil:
"Mohl byste mě vzít na Heatrow?"  
Prošedivělý pán v letech, se vzhledem anglického gentlemana, úslužně přikývl. 
Všiml jsem si, že po čas naší jízdy nejízdy si mě párkrát pozorně prohlédl. Rozhodně mu neušlo mé netrpělivé poposedání,  utrápené povzdechy a nervózní poklepávání prsty.
"Neměl bys být na Vánoce doma, místo cestování?"  Přerušil ticho tím vybroušeným britským přízvukem.
Zvedl jsem k němu oči, překvapen jeho upřímným zájmem.
"Domov je přeci tam, kde máte srdce."  Pokusil jsem se usmát. 
Uznale pokýval hlavou. 
"A kde je to tvoje?" 
"Vzala mi ho ta nejroztomilejší bytost na světě a míří s ním do Sydney."  Úsměv mi zase pomalu mizel z tváře. "Bojím se, že jí nestihnu." 
"Ty ženy." Pokýval soucitně hlavou. "Že ti musela utíkat zrovna na svátky. A co ty tady teď sám a bez srdce?"  Usmál se přívětivě.
"Není to její vina." Provnile jsem sklopil hlavu.
Jeho úsměv se ještě rozšířil. 
"Tak přeci jen si bez srdce nezůstal. Co kdybychom  se tedy  vyhnuli centru a zkusili léty ověřenou zkratku?" Povzbudivě na mě mrknul. 
"Prosím." Svezl jsem se s úlevou po sedadle a sledovala jak městská scenérie začala za okny ubíhat rychleji.  Brzy jsme vyjeli z města a taxikář přidal na plynu. Znovu ve mně vykřesal jiskřičku naděje, která se při životě držela už jen z posledních sil.  Začal jsem znovu věřit na zázraky, co se dějí o Vánocích, či na anděly. Podezřívavě jsem se na něj zadíval, jestli náhodou nezahlédnu svatozář. Nebyla tam, i tak jsem zůstal skálopevně přesvědčen, že ten muž andělem byl. 
Za dvacet minut mi zastavil před letištěm. 
"Tak běž a nenech tu zlodějku zmizet."  Přátelsky mi sevřel rameno. 
"Děkuji." Vděčně jsem se na něho usmál. " A Veselé Vánoce." 
"Veselé Vánoce, Michaeli!" Zamával mi z okénka a zmizel v prachu cesty. 
Prosím?? Jak je tohle možné?! Nejspíš bych tam stál, zíral a přemýšlel až do soudného dne, ale vzpomněl jsem si, proč vlastně třiadvacátého prosince trčím na letišti. 
Rozběhl jsem se, utíkal jsem jako šílený, nesnáším běh, nikdy jsem tomu moc nedal, ale kdyby mi to dneska někdo měřil, Bolt by přišel o svůj rekord. Záhy jsem pochopil, co znamená "Běžet jako o život". V mém případě to spíš  bylo, "Běžet si PRO život". Protože ona byla cesta k životu,  byla cestou z tohohle zoufalého přežívání, byla cesta i cíl, byla smyslem všeho a hlavně byla .....
PRYČ!!!