Mapa života [Snoody, ✓]

8

Moody teď stál přímo naproti kouzelníkovi, který ho právě před chvílí odzbrojil, takže dostal šanci si ho konečně pořádně prohlédnout. S překvapením zjistil, že před ním stojí nikoli muž, ale mladík ani ne dvacetiletý. Nad čelem mu rašila neposedná kštice světle plavých vlasů, byl útlé postavy a v obličeji měl ty nejjemnější rysy. Byl to vlastně ještě kluk. Možná ještě loni chodil po bradavických chodbách, teď tu však stál, pevně rozkročený, s hůlkou namířenou přímo na Moodyho srdce. Oči toho mladíka zůstávaly skryté ve stínu a Moody tak v nich nemohl číst jeho pohnutky.

Chtěl získat trochu času, než vymyslí, co dál, a snad i trochu rozptýlit mladíkovu pozornost ve snaze dostat se ke své hůlce. „Jak se jmenuješ?" oslovil ho konverzačním tónem. Mladší kouzelník dál zarytě mlčel a vypadalo to, že k odpovědi se nemá. „Já jsem Alastor. Alastor Moody. Jaké je tvoje jméno?"

„To není důležité," odsekl mu konečně mladík. Cosi v jeho strnulém postoji napovídalo o jeho vnitřní napjatosti a Alastor se rozhodl raději vycouvat, než jeho nervozitu přemění v agresi.

„Dobře, nemusíš mi to říkat," řekl Alastor a pozvedl ruce výš na znamení, že bere svá slova zpět. Pak změnil téma. „Ale pověz mi jednu věc – proč jsi tady? Co chceš od –" odmlčel se a pozdvihl obočí směrem k ženě krčící se v rohu koupelny.

„S-Sophie," špitla. „A Hannah." Ukázala na dcerku za svými zády.

„Správně," pokračoval Alastor a obrátil se zpátky k útočníkovi. „Od Sophie a Hanny. Přišel jsi sem krást?"

„Ne," zněla krátká odpověď.

Alastor si povzdechl. Udržovat tak jednostrannou konverzaci ho unavovalo, zejména když nepřinášela žádné ovoce – mladík z něj zatím nespustil oči a hůlka byla několik metrů – tisíce světelných let – daleko. „Tak proč tu jsi?" pokusil se ho opět vyprovokovat k nějaké reakci a doufal, že bude o něco delší než ta předchozí.

„Musím je zabít," řekl bezbarvým hlasem a prsty, v nichž držel hůlku se mu mírně zachvěly. Ta slova udeřila do přítomného ticha, jako když srdce zvonu narazí na jeho mohutné železné stěny, vibruje jimi tam i zpět a přenáší kovově čistý tón do širého okolí. Stejně tak ona prostá věta pronikla do nejzazšího koutu koupelny, sklouzla po stěnách vany a usadila se na jejím dně, pronikla do morku kostí mladé hubené ženy. Její význam jí plně nedocházel, ani nemohl dojít, protože smrt – natožpak násilná smrt – je mimo schopnosti lidského chápání, ale vyděsil ji zvuk těch slov. Zabít. Zabít. Ji i její dceru. Zabít... proč?

„Zabít? Proč?" vyjádřil Alastor ženinu myšlenku nahlas, protože ona sama nebyla s to jakéhokoli slova, jen tiše v rohu štkala. „Udělaly ti něco?" optal se.

„Protože on to chce." Teď už se mladíkovi třásla celá ruka a on kolem ní rychle sevřel druhou dlaň ve snaze známky své nervozity zakrýt, ale Alastorovi to chvění neuniklo.

„Kdo, kdo to chce?" pokračoval dál, očima hypnotizuje místo, kde tušil protivníkovy zorničky.

„ON." Třas se z rukou nezadržitelně šířil dále a Alastor poznal, že člověk, který stojí před ním, rozhodně není vrah. Nebo zatím není. „Pán zla!" dokončil mladík už takřka kvílivým hlasem, do nějž se citelně vkrádal tón strachu.

Alastor tehdy o „Pánu zla" už slyšel. Dosud to pokládal jen za zvěsti, že se nedávno objevil kouzelník, jenž se prohlašuje za největšího černokněžníka všech dob, a chce ovládnout celý kouzelnický svět. Jenže v kouzelnickém světě se nic nedělo. Nic neobvyklého. V mudlovském světě se sice beze stopy ztratilo několik lidí, převážně to ale byli lidé bez domova, nikdo je nepostrádal a jejich zmizení si všichni vysvětlovali nějakými racionálními důvody. Někdo možná umrznul, jiný utonul. Většina jich asi jen odešla do jiného města s vidinou lepšího živobytí. Nikdo nepředpokládal, že by za jejich zmizením mohlo stát něco jiného a nikdo se to ani nepokoušel zjišťovat. Ti lidé stáli mimo společnost a společnost se o ně tím pádem nestarala. Komu by chybělo několik chudáků, kteří pro příkladné občany beztak znamenali jen obtíže?

Že to byl jen první příznak nástupu Lorda Voldemorta, to se Alastor dozvěděl až mnohem později, kdy už Voldemortova bestialita kulminovala a nedala se zastavit. Severus sám moc dobře věděl, jak snadno a pokradmu se Voldemort rozpínal a zvětšoval svou moc, aniž by si toho kdokoli všiml. Než začal pro svět představovat otevřené nebezpečí, bylo už jen málo kouzelníků, kteří by ho dokázali zastavit, a jejich počet se nakonec snížil na jednoho, nejvýše dva, pokud počítal i Brumbála, jenž Pána zla alespoň brzdil, když už ho nemohl zastavit. Ani Harry však nedokázal Pána zla porazit zcela, a Severus nepochyboval o tom, že se Voldemort postará o to, aby to Potter měl podruhé mnohem těžší. Ten večer v Sophiině bytě tedy Moody nevěděl – a ani nemohl vědět – o moc víc než to, co se mezi kouzelníky šířilo jako babské povídačky.

„Proč to chce?" vyptával se Alastor dál, teď už nejen aby na sebe strhl kouzelníkovu pozornost, ale protože ho skutečně zaujal obsah jeho sdělení. Zaujal a znepokojil. Proto bylo důležité se dozvědět co nejvíc, teď, když mladík konečně začal odpovídat na jeho otázky.

„Nabírá služebníky. Smrtijedy. Každému slíbil slávu a peníze, a já peníze potřebuju –" hlas mu na okamžik zadrhl. „Potřebuju je. Moje matka... ona je nemocná. Nechtějí ji léčit, protože jsme chudí. Jenže abych mohl být Smrtijed, musím někoho zabít. Náhodného člověka. To je prý podle něj důkazem odvahy a loajality!" Pozvedl hůlku trochu výš, aby přesněji zamířil na bystrozorovo srdce.

„Lhal ti. Existuje řada způsobů, jak řešit různé životní situace, ale vstoupit do služeb někoho, kdo chce, abys zabíjel nevinné lidi, mezi dobrá řešení nepatří. Ty nejsi vrah. Vidím to. Ty –"

„Mlčte!" přerušil ho mladík. „Nic o mě nevíte! Zabiju vás – vás nebo je!" křičel do zesilujícího ženina vzlykání.

Alastor se pohnul a drobnými kroky se pomalu přibližoval k mladíkovi, zcela ignoruje hůlku stále mířící na jeho hruď. Ruce měl napřažené před sebou, jako by se snažil uklidnit splašeného hipogryfa, a z každého póru jeho těla prosakovala sebejistota a vyrovnanost. „Jen klid, jen klid... Vím, že to nechceš udělat. Poznám to. Nemusíš ho poslechnout, jestli nechceš. Pomůžu ti."

„Ne! Vy to nechápete!" Stále na Alastora mířil, ale neudělal nic, aby mu zabránil v jeho postupu.

„Tak mi pomoz to pochopit," nadhodil Alastor.

Mladík zaváhal. Sváděl uvnitř sebe lítý boj, myšlenky se v jeho hlavě praly o nadvládu. „Když –" odmlčel se a nakrabatil čelo, jak v duchu formuloval další slova, „když vás nezabiju... On... on zabije mě!" Po těch slovech konečně sklonil hůlku a rozeštkal se.

Severus cítil, že mladíkova vůle byla v tu chvíli zlomena. Měl takový strach... I přes svá špatná rozhodnutí byl dobrým člověkem, a to bylo přesně to, co jej lišilo od zrůd, jakou byl bezpochyby už tehdy Lord Voldemort. Rozhodoval se špatně, protože ho k tomu dohnaly životní okolnosti, ne proto, že by ho takové rozhodnutí těšilo. A navzdory tomu, co říkal, pod pohrůžkou vlastní smrti, sklonil hůlku, protože se zdráhal vzít někomu život, aby vykoupil ten svůj. Severuse zalil vlna empatie, a spojila se s tou Alastorovou ze vzpomínky. Cítil paralelní soucit s mladíkovým osudem i obdiv k jeho nepodmíněné odvaze.

Moody na nic nečekal. „Utíkejte!" křikl směrem k ženě, přiskočil k ní a vytáhl ji poněkud hrubě na nohy. Na chvíli vypadala tak netečně, až dostal strach, že se nepohne z místa, pak v ní ale zřejmě zvítězil mateřský pud. Popadla dcerku za ruku a vlekla ji ven ze dveří, pryč odtud.

Pak se mladík pohnul a jeho oči konečně vystoupily ze stínu. Moodyho jeho pohled okamžitě přimrazil na místě a po zádech mu přeběhl mráz. Mladík měl pomněnkově modré oči, stejné jako on, a Alastor v nich na chvíli spatřil celý svůj život. Zrcadlil se v nich jeho vlastní strach ze smrti, ale i ze života, své první nejisté bystrozorské kroky, nebezpečí, jimž někdy čelil, osamělost vlastního bytí. Byli si v mnoha směrech hodně podobní, jen jejich životní cesty je dovedly na opačné strany, aby se tu dnes potkali jako soupeři. Alastor na chvíli zadoufal, že by mladíka přece jen mohl přivést zpátky, na cestu, kudy se vydávali dobří, slušní lidé.

„Jsem Benjamin," řekl mladík měkce. Pak se ale něco v jeho výrazu změnilo. Rysy sotva patrně zhrubly, oči se podlily krví a zorničky se rozpily příčně do duhovek. Benjaminův pohled se rozostřil, jako by už nebyl přítomen ve svém těle. Moodymu prolétlo hlavou jediné slovo. Imperius.

Benjaminovým hrdlem se prodrala neznámá kletba a všechno kolem vybuchlo ve víru tisíců jisker. A pak byla už jen milosrdná tma.