Mapa života [Snoody, ✓]

11

Severus se ocitl v úzké uličce. Už se připozdívalo a nebe se barvilo do krvavě rudé přecházející v tlumenou lila. Byla to nádherná podívaná, jaká se vidí jen pár dnů na sklonku léta. V uličce bylo prázdno, až na dvojí kroky, jejichž zvuk se odrážel od kočičích hlav a od stěn nenahozených cihlových domů. Kousek před sebou Severus spatřil dvojici postav, jimž ony ozvěny patřily, a přidal do kroku, aby jim stačil. V nižší postavě rozeznával Severus Moodyho, jen mu přišel o několik let starší než v předchozí vzpomínce. Také trochu napadal na jednu nohu, zřejmě vinou rozdrceného boku, jenž se mu už nikdy tak úplně nezhojil. Druhého muže lektvarista zprvu nepoznával. Bylo to ale tím, že ho již spoustu let neviděl. Když se na jeho postavu zaměřil, konečně v něm poznal Franka Longbottoma, bývalého bystrozora, který nyní již řadu let pobýval v sanatoriu pro trvalá poškození způsobená kouzly patřícím k nemocnici sv. Munga. Bylo to zvláštní, vidět ho ještě zdravého, netušícího, co ho v pozdějším životě čeká.

Oba muži byli zabráni do živého hovoru. Už šli nějakou dobu a Severus, jdoucí o pár kroků za nimi, se začínal nudit – nepovídali si o ničem zajímavém, a tak přestal poslouchat a jen se rozhlížel po fádních a naprosto shodných ulicích. Pak najednou Frank zastavil tak prudce, že by do něj býval málem vrazil. Jako nehmotná entita visící v časoprostoru vzpomínky však prostě jen prošel skrz něj. Zamrazilo ho. Nemohl se dočkat, až znovu nabyde trvalé „opravdovosti" a tyhle výlety do minulosti skončí.

Obrátil se zpátky k dvojici bystrozorů. Frank se právě štrachal v kapsách hábitu, odkud následně vytáhl něco jako větší kapesní hodinky. Předmět v jeho ruce vibroval, zpočátku slabě, pak ale tolik, že jej skoro nemohl udržet. Teprve když odklopil vrchní díl a odhalil tak podivný ciferník, hodinky se znovu uklidnily. Severus mu nahlédl přes rameno. Nikdy nic takového neviděl.

„To jsou bytrozorinky," vysvětloval Moody Severusovi ve své hlavě, „jsou upravené ke komunikaci bystrozorů. Fungují podobně jako znamení zla," dodal tlumeně. Severus na základě Moodyho emocí poznal, že mu není příjemné znovu načínat téma Lorda Voldemorta před bývalým Smrtijedem. Došlo mu, že na tom má také svůj díl viny, když onehdy – přišlo mu to už jako celá věčnost – na Moodyho při zmínce o černé magii tak vyjel, a bylo mu to zpětně líto. Severus si uvědomoval, že ve svém životě udělal spoustu chyb, mezi něž iniciace mezi Smrtijedy bezpochyby patřila, a věděl moc dobře, že vylévat si zlost na Moodym tyto chyby nesmaže.

Čím dál v procesu získávání Moodyho vzpomínek zacházel, tím komplikovanější vztah k němu získával. Dříve k němu cítil prostou nevraživost. Někoho nenávidět je snadné, a Severus se snažil si život zbytečně nekomplikovat. Jenže postupem času zjišťoval, že důvodů, proč k profesoru obrany proti černé magii cítit zášť, valem ubývá. Od doby, kdy se spolu začali scházet, se Severus cítil špatně. Cítil se špatně právě proto, že Moodyho laskavost a ochota mu připomínaly jeho vlastní nedostatky, i to, jak se k němu zpočátku choval necitelně. A to byla zřejmě jediná věc, za kterou Alastora stále ještě skutečně nenáviděl. Nutil totiž Severuse ke zpytování nejen své, ale i Severusovy vlastní mysli.

Přinutil se odpoutat od svých myšlenek. Teď měl práci, na kterou se musel soustředit, nehledě na to, že nechtěl, aby cokoli z těchto jeho ryze soukromých myšlenek prosáklo i do propojené mysli bývalého bystrozora. Nevadilo mu pohybovat se v cizí mysli, ale zároveň se zdráhal tolik odhalovat tu svou. Ve chvílích, kdy probíhal nitrozpyt, totiž bylo dvojnásobně těžké své myšlenky udržet na hranicích svého vědomí.

Hodinky měly zvláštní ciferník. Nefigurovala na něm totiž čísla, nýbrž krátké vzkazy. Na místě, kde obvykle stála jedna hodina, bylo zdobným písmem napsáno „Klid". Po směru hodinových ručiček se pak objevovaly jiné vzkazy se vzrůstající naléhavostí. Na čtvrté hodině kupříkladu stálo „Případ obvyklé priority", na osmé „Obecné ohrožení" a na jedenácté „Hrozba prozrazení kouzelnického světa". Severus si dovedl představit, že za nejtemnějších dob Pána zla se ručička z této pozice nejspíš ani nepohnula. Dvanáctá pozice však byla obsazená nápisem „Nejvyšší pohotovost! Hlaste se na ústředí!", a ručička neomylně seděla právě na ní. Muži si vyměnili znepokojený pohled. Alastor sáhl do kapsy hábitu a vytáhl z něj vlastní bystrozorinky. Nečinně mu ležely v dlani. Frankův pohled se zbarvil nervozitou. Jestliže nebyli svoláni všichni bystrozorové, muselo jít o něco osobního.

„Půjdu s tebou," řekl Moody. „V tomhle stavu tě nenechám se sám přemisťovat." Po těch slovech položil ruku na Frankovo předloktí a s hlasitým prásknutím se přemístil.

Severusovi se obraz před očima na chvíli zatemnil, zatímco se mu žaludek zahoupal známým pocitem při přemístění, a když se opět vyjasnil a zaostřil, byl znovu na Ústředí bystrozorů. Stál přímo vedle dvojice mužů a viděl, jak se k nim žene další bystrozor.

„Díky bohu, Franku!" volal už zdálky. Na Ústředí bylo nezvykle rušno. Všichni někam pospíchali a co chvíli se odtud někdo přemisťoval pryč. Na ministerstvu tento způsob přepravy povolený nebyl, ale Ústředí bystrozorů obdrželo od ministerstva malou výjimku, protože někdy bylo potřeba jednat velmi rychle a dlouhé přesuny před budovu ministerstva, odkud by se bylo možno přemístit, mohly mít fatální důsledky.

Frank udělal kolegovi několik kroků naproti. „Jacku! Co se stalo?" Ve tváři teď už byl značně bledý.

Jack konečně dorazil až k němu a zprudka se snažil popadnout dech. „A-Alice... Zajali ji, Franku. Byli to Lestrangeovi..."

Frankovi se v očích rozhořely ohně. „Jak jste to mohli dopustit? Měla to být jen rutinní kontrola! Kdo tam byl s ní?" křičel.

„Franku, byla to nešťastná náhoda," bránil se Jack. „Měli to zřejmě naplánované. To, že Rodolphus nedávno koupil několik nepovolených přísad do lektvarů, byla jen záminka k tomu, aby nějakého bystrozora vylákali k sobě na kontrolu. Alice s Williamsonem neměli šanci, napadli je prý hned po příchodu. Williamsonovi se nakonec podařilo uniknout a přemístil se okamžitě sem, aby zavolal posily, ale Alice tam zůstala..."

„Williamson ji tam NECHAL?!"

„N...nenechal," koktal Jack, „jak jsem říkal, zavolal posily..."

Frank se obrátil na patě. „Jdu pro ni," oznámil.

„Počkej, Franku, to nemá cenu," snažil se ho zadržet Jack a chytil ho za rameno, ale Frank jeho ruku setřásl. „Co nevidět tam bude spousta bystrozorů. Všechny jsme odvolali ze služby a jsou na cestě, ale musíme na ně počkat, není nás tady na Ústředí dost. Nemá smysl, abys tam byl! Nech je, ať to vyřeší," žadonil Jack.

„Jo, jako to vyřešil Williamson, viď?" zavrčel Frank.

Moody stál do té doby mlčky opodál, ale nyní zřejmě vycítil, že se do toho musí vložit. Popadl Franka rázně za loket a stisk nepovolil, ani když se mu Frank snažil vymanit. V železném sevření dovlekl Franka do přístěnku přiléhajícího ke kanceláři, kde se skladovaly pergameny s dokumentací případů. Severus tak tak stačil proklouznout za nimi, než Moody rázně přibouchl dveře.

„Tak poslouchej. Víš dobře, že rodinní příslušníci by neměli zasahovat. Takový je protokol. Jack říkal –"

„JACK JE BLBEC!" zařval Frank a Severus nepochyboval, že to jistě bylo slyšet až ve vedlejší místnosti.

„Poslouchej mě!" usadil ho Alastor. „Budou tam naši nejlepší bystrozoři. Oni se o Alice postarají. Slibuju," dodal Alastor a pohlédl mu zpříma do očí, aby závažnost svého slibu stvrdil.

„Alastore! Alice je v tom úplně sama a všichni jsou teď u jiných případů. Jak dlouho myslíš, že to bude trvat, než se jim podaří je vyřešit natolik, aby od nich mohli odejít? A myslíš si, že Lestrangeovi budou na něco čekat? Alice je členka řádu, nemohli doufat, že chytí někoho, kdo by jim byl užitečnější... Alice jim nic neřekne, i kdyby ji zabili, ale to oni neví. Budou ji mučit a –" zlomil se mu hlas. „Nemůžu ji tam nechat bez pomoci. Nejde to. Ještě pořád pro mě něco znamená. Musím myslet na Nevilla."

Alastor v tu chvíli poznal, že nemá smysl pokoušet se Franka přesvědčovat. „Dobrá. Půjdu s tebou. Kamkoli." S těmi slovy je oba přemístil.