Mapa života [Snoody, ✓]

3

Pak Severus vstoupil do bystrozorovy mysli. Moodyho ten náhlý vpád do jeho hlavy zastihl nepřipraveného, a Severus v tom pocitu zmatení nacházel takřka až zvrácené potěšení, odplatu za to, jak mizerně se dnes kvůli Moodymu cítil. Zprvu se jeho myšlenkami probíral neurvale, téměř surově. Stále ještě v sobě krotil iracionální vztek, který na Moodyho měl, a své osobní antipatie vůči němu. Bývalý bystrozor Severusovu přítomnost ve své mysli cítil a děsil ho způsob, jakým lektvarista plení jeho myšlenky, ale především stěží čelil pohnutkám, které na něj Severus přenášel. Nedovedl pochopit, proč ze Severusových pocitů, které se v okamžiku jejich spojení částečně smísily s těmi jeho, čiší takový vztek... Nikdy se neměli zvlášť v lásce, na druhou stranu se ale ani nikdy nedostali do přímého konfliktu. Ve chvíli, kdy Severus měl přístup k jeho myšlenkám, se však takovými věcmi nechtěl zabývat, a tak se pokusil koncentrovat na tu, která Severuse pro tentokrát zajímala. Soustředil se na jizvu na bradě, na svou první jizvu, ke které přišel už jako malý, a na vzpomínku s ní spojenou.

Najednou byl zase doma ve Skotsku, kde se narodil. Stál na dvoře mudlovské školy, do které ho posílali jeho rodiče předtím, než nastoupil do Bradavic. Oba byli kouzelníci a nadto výteční bystrozorové, ale shodli se na tom, že bude lepší, když Alastor nebude žít ve výhradně kouzelnické komunitě. Chtěli, aby se naučil úctě a respektu k mudlům, ale i životu mezi dvěma rozdílnými světy, protože díky své práci věděli, že žít v čistě kouzelnické společnosti vede jen a pouze k pocitu vlastní nadřazenosti. Ke zlu. Alastora se proto snažili vychovat k tomu, aby se stal nejen dobrým kouzelníkem, ale především dobrým člověkem.

Kus dál od něj stál hlouček asi čtyř nebo pěti studentů, a dole na zemi pod nimi se krčil malý obrýlený chlapec, výrazně mladší a výrazně slabší než ti, kdo stáli nad ním. Jeden ze starších chlapců do toho na zemi kopl a za chvíli se už přidal i zbytek party.

Severus se na to všechno díval zdálky, byl jen nezúčastněným pozorovatelem toho všeho. Stál přímo vedle Moodyho, ale malý Alastor ho přirozeně neviděl. Severus byl v tu chvíli jen stínem sebe sama kdesi v minulosti, která se odehrála bez něj. Zároveň však nitrozpyt nebyl myslánkou. Nešlo se jen dívat skrze myšlenku samu, jako na pořad v mudlovské televizi. Nitrozpytec byl během celého procesu s tím, jehož myšlenky sledoval, propojen, a cítil záchvěvy všeho toho, co daný člověk cítil. I po letech, které od získání myšlenky uběhly, v ní byly patrné stopy strachu, které Moody při pohledu na hlouček trýznitelů cítil. Byli mnohem větší než tehdy on, a zjevně také o hodně silnější. Zároveň ale cítil nutkavou potřebu tomu malému chlapci pomoct, nesmířit se s nespravedlivým násilím.

Moody k partě vykročil zprvu váhavě, ale s každým krokem nabýval na rozhodnosti. „Hej!" křikl na ně zpovzdálí. Kluci přestali toho malého bít a zaměřili svou pozornost na nový potenciální objekt. „Nechte ho být," pokračoval dál. „Nechte ho, nebo půjdu pro učitele. Vyloučí vás. Myslím to vážně. Najděte si na hraní někoho, kdo je aspoň stejně starý jako vy, vy sralbotkové." 

Nejvyšší z kluků se řezavě zasmál. „Na to ti sere bílej tesák. Hleď si svýho, nebo zmalujeme ciferník i tobě." Po těch slovech se rozpřáhl, že vrazí další ránu tomu na zemi, aby dostatečně názorně demonstroval, nakolik asi bere Alastorova slova vážně. Napřažená pěst letící vzduchem se ale v půli svého pohybu zastavila, když ji Alastor překvapivou, dosud netušenou silou vykryl. Kumpáni si ani nestačili všimnout, kdy sebou Alastor smýkl na zem vedle zbitého brýlatého hošíka, aby ho chránil před dalším bitím. Staršího kluka to zřejmě překvapilo, ale ne nadlouho, protože už o vteřinu později svým kumpánům zavelel: „Na něj!"

„Utíkej!" stačil Alastor ještě zakřičet na chlapce, jehož bránil vlastním tělem, než dopadla první rána. Klučina neváhal, rychle se sebral ze země, i když se mu z nosu řinula krev, přes kterou neviděl, a utíkal zpátky do školy. Na Alastora se pak sesypala sprška ran, většina mu mířila na hlavu a na břicho. Po jedné zvlášť silné se zapotácel a dopadl hlavou na chodník. Než omdlel, stačil si uvědomit, že mu po bradě teče něco teplého a lepkavého a že výrostci utíkají pryč. Pak ho obklopila tma.

Severus vyklouzl z Moodyho mysli a tak tak stačil toho nyní už dospělého kluka ze vzpomínky zachytit a opřít do křesla. Někdy se stávalo, že pod náporem vzpomínek zkolabovalo i dospělé já, roky vzdálené od momentu, kterého se daná vzpomínka týkala. Tím spíš, pokud to pro člověka byla první zkušenost s nitrozpytem. Přítomnost nitrozpytce vyvolávala hlubší vzpomínky na detaily, jež už byly vědomě dávno zapomenuty, a čas od času bylo tělo odsouzeno prožít si stejný pocit, jaký prožívalo tehdy.

Navzdory nevoli vůči dospělému Moodymu, se kterou se Severus v tu chvíli sám potýkal – nebo možná právě pro ni –, musel chtě nechtě ocenit odvahu, s níž se chlapec sám postavil těm dětským tyranům. Na konci vzpomínky, než Moody omdlel, necítil Severus už jen jeho strach z bití, ale i úlevu a štěstí, že se mu podařilo onoho mladšího spolužáka uchránit.

„Moody. Moody!" snažil se Severus kolegu přivést k vědomí. Jeho hlas byl přitom už o poznání méně příkrý než před chvílí. I když by si to sám nepřiznal, právě prožitý okamžik v minulosti ho takřka dojal, a snažil se proto být vůči svému kolegovi mírnější. „Alastore, proberte se... U Merlinových vousů... Enervate!" Moodyho zdravé oko pod víčkem zamžikalo a to kouzelné, v mdlobách otočené dovnitř hlavy, se obrátilo zpátky dopředu.

„Severusi...?" ozval se nejistě.

Snape ho přerušil – rázně, tentokrát ale zároveň jemně: „Omdlel jste. Pro dnešek to stačilo. Teď si jděte lehnout – dneska už nepracujte, pro mozek je nitrozpyt takového rozměru velká zátěž a já bych vás nerad křísil znovu. Tak tedy dobrou noc." Vyprovodil stále ještě malátného profesora ke dveřím a díval se za ním, dokud nezmizel za rohem chodby a neustalo také klapání jeho dřevěné nohy. Na chvíli ho napadlo, že ho možná raději měl doprovodit, ale nakonec si řekl, že jako bystrozor musí Moody nejspíš něco vydržet, a že pravděpodobně absolvuje cestu do svých komnat celkem v pořádku i bez něj.

Krátce ještě pohlédl na neopravené eseje, než usoudil, že pro jednou se nic nestane, když si na své (bídné) výsledky studenti počkají ještě o den déle. Pak se v ložnici svlékl a vnořil se mezi chladivé přikrývky, kde upadl do neklidného spánku.