Mapa života [Snoody, ✓]

4

Od jejich prvního nitrozpyteckého sezení uběhlo už několik dnů, během nichž se zabývali dalšími jizvami. Většina z nich byla vcelku běžného původu – pocházely od různých úrazů, které si během dětství prožije každé dítě. Vedle ucha měl Moody dlouhý tenký šrám od pádu při jednom z prvních letů na koštěti. Drobná jizvička těsně nad obočím zase byla upomínkou na první jízdu na kole, které si Alastor na rodičích vyprosil ke třináctým narozeninám. Jeho prosba jim přišla trochu divná, protože i když se snažili, aby měl Alastor k mudlům a mudlovským zvykům blízko, na jízdě na kole nespatřovali nic obzvlášť zábavného. Přesto však kolo koupili a Alastor na něm projezdil celé prázdniny toho i následujícího roku, nedbaje na to, že se při první jízdě na něm zranil. Na levé ruce zase měl mezi palcem a ukazováčkem řeznou ránu od nedbalého krájení rajčat v době, kdy ještě nesměl doma kouzlit.

Pak ale přišlo první zranění, které nezpůsobila běžná nešikovnost ani mudlovská rvačka.

Moody kráčel podél břehu Černého jezera. Stráně svažující se k němu byly poseté divokými horskými liliemi v plném květu a na hladině jezera se líně převalovala bradavická oliheň. Pár studentek z nižšího ročníku plulo v loďce kolem ní, cákaly na ni vodu a smály se, když oliheň zkoušela ze sluníčkem vyhřátého chapadla setřást vodu, která byla po celý rok ledová. Mladý Alastor se tomu výjevu usmál a pokračoval dál. Najednou se ale údolím rozlehl příšerný skřek, po němž se z korun Zapovězeného lesa zvedlo hejno polekaných ptáků. Moody sebou trhnul a zaposlouchal se. Jek, po němž tuhla krev v žilách, se ozval znovu. Podle všeho se ozýval právě ze Zapovězeného lesa a Moody nemusel přemýšlet dlouho, než se rozběhl směrem do něj. V lese bylo i teď ve dne šero, už na samém jeho okraji stály stromy těsně u sebe a nepropouštěly skrze své koruny téměř žádný sluneční svit. V běhu rozsvítil svou hůlku a prodíral se houštím, které ho šlehalo do obličeje. Nelidské vytí teď už neustávalo, takže neměl problém se v lese orientovat. Po chvíli doběhl na malé prostranství, kde stromy rostly trochu rozestoupeně a tvořily tak téměř mýtinu, a naskytl se mu pohled na příšernou podívanou.

Severus v tu chvíli cítil, jak dospělým Moodym projel výboj čirého zoufalství, když se v jeho mysli oživila vzpomínka, která se už tolik let zdála být pohřbená či minimálně otupená prožitými roky. Obraz na chvíli zmizel. Pro Moodyho tahle vzpomínka evidentně byla důležitá a do jisté míry soukromá, především ji ale nechtěl znovu prožívat. Severus však zatlačil na jeho mentální bariéry a v duchu k němu promluvil: „Alastore... Jestli vám mám pomoct, musím ji vidět. Tuhle i všechny další," dodal. Věděl, že tohle docela jistě nebude Pošukova nejhorší vzpomínka. Člověku nezačne strašit ve věži po jednom špatném zážitku, pomyslel si a dal si záležet, aby tuhle myšlenku pečlivě oddělil od bystrozorova vědomí. Dobře věděl, že studenti a nejen oni Alastorovi přezdívají "Pošuk Moody". Alastor se mu po krátkém zaváhání podvolil a pustil Severuse zpět.

Severus nepotřeboval Moodyho nápovědu, aby ve studentovi, kterého mladý Alastor spatřil na mýtině, poznal Amycuse Carrowa. Okamžitě všechny vlastní vzpomínky s ním spojené překotně odtrhl od Moodyho vědomí. O jeho aktivitách dvojího agenta věděl jen Brumbál, a tak to mělo i zůstat. Nechat bystrozorovi přístup k tak tajným myšlenkám by bylo nadmíru nebezpečné. Plně se tedy soustředil na vysokou tmavovlasou postavu budoucího Smrtijeda, což mu pomáhalo koncentrovat se a držet vlastní myšlenky pevně ohraničené. Amycus i Moody chodili toho roku oba do pátého ročníku, jen každý do jiné koleje. Severuse to překvapilo, protože on sám tehdy chodil do posledního ročníku Bradavic a Amycuse ze svých školních let znal, ale přísahal by, že Moodyho si ze školy nepamatuje. Navíc měl až dosud pomýlenou představu, že nynější profesor obrany je mnohem starší než on sám. Připsal to však na vrub Moodyho nynějšímu ztrhanému vzhledu.

Amycus stál k Moodymu i neviditelnému zhmotnění Severuse čelem, a tak oba měli možnost sledovat tvora, který s sebou v divokých křečích zmítal ze strany na stranu přímo u jeho nohou. Bylo to maguáří kotě. Těžko říct, kde ho Amycus vzal, protože na chov maguárů bylo už tehdy potřeba povolení ministerstva kouzel, podstatné však bylo jen to, co s ním Amycus dělal. Malý maguár připomínal hadrovou panenku, jak sebou třepal a třásl se po celém těle. A tak s ním Amycus také zacházel. Cvičil na tom kotěti kletbu Cruciatus, o níž se páté ročníky ten den učily, nedbaje na skřeky, které kotě v eskalujících konvulzích vydávalo a jež byly střídány tlumeným naříkavým štkaním ve chvílích, kdy Amycus dělal při svém mučení pauzy.

Mladý Moody ten pohled nemohl snést. „Expelliarmus!" zahřměl a hůlka vyletěla budoucímu Smrtijedovi z ruky. Cruciatus se přerušil a kotě se okamžitě stáhlo do zraněného klubíčka a slabě naříkalo. Amycus nebyl na útok připravený, ale měl skvělé reflexy. Sotva ho Moody odzbrojil, překonal závratnou rychlostí těch pár kroků k němu a uhodil Alastora pěstí přímo do obličeje. Bylo slyšet odporné křupnutí a Alastor si okamžitě přitiskl dlaně ke kořenu nosu. Takřka okamžitě se mu ale zpod rukou začala valit krev. Amycus mezitím hbitě přiskočil ke své hůlce ležící opodál v jehličí.

Moody zřejmě už tehdy tušil, že Amycus je nebezpečný, proto odtáhl ruce od zlomeného nosu a raději zaujal postoj vhodný k souboji. Chvíli poté už vzduchem doslova pršely jiskry a vzduchem zněly výkřiky pronášející nejrůznější soubojové kletby. Síly obou mladých kouzelníků byly poměrně vyrovnané, ale Moody měl tu nevýhodu, že se snažil bojovat tak, aby soupeře pouze zneškodnil, nikoli zranil. Po chvíli tedy pomalu získával převahu Amycus, neštítě se použít jakoukoli kletbu, kterou znal. Amycus pak použil umlčovací kletbu, po níž Moody nějakou chvíli nemohl pronést jakékoli slovo – tedy ani další kouzelnou formuli. Ve svých pozdějších letech Alastor mistrně ovládal neverbální magii, ale tehdy v pátém ročníku o její existenci ještě neměl ani tušení, natožpak aby ji uměl použít. Jeho protivník využil situace, namířil hůlku na zraněného maguára a vykřikl: „Imperio!"

Tlapky kotěte se nepřirozeně napřímily a malý maguár se na ně toporně zvedl. Obrátil se směrem k Moodymu. Oči měl úplně prázdné, prosté jakéhokoli výrazu nebo záblesku života či vlastní vůle. Pak se kotě pomalu rozběhlo, s každým dalším krokem nabírajíce na rychlosti. Najednou vyskočilo a v letu vytáhlo překvapivě mohutné drápy, které o vteřinu později zaťalo přímo do Alastorova obličeje. Kotě drásalo a škrábalo, každá rána způsobená jeho drápy byla hluboká, bolestivá a přidala další stružku krve k celému potoku, který již Alastorovi tekl z nosu na bradu a odtud dál na hábit. Maguár byl jako posedlý ďáblem – a do jisté míry tomu tak v podstatě i bylo, protože z Amycuse se o řadu let později opravdu stal člověk bez jakéhokoli citu nebo svědomí. Alastor se svalil na zem, kde s kotětem sváděl lítý boj, snažil se ho setřást a ulevit si tak od šílené bolesti, kterou mu jeho drápy způsobovaly. Maguáři byli sami o sobě vcelku neškodnými zvířaty, ale s bestií ve své mysli se mohli stát nebezpečnou zbraní.

Mladý Moody už nevěděl, kudy kam, a tak, přestože kotěti nechtěl ublížit, ho hřbetem ruky udeřil. Zasáhl ho do boku takovou silou, že se kotě pustilo a odlétlo o několik stop dál, kde hlavou narazilo přímo na kámen vyčnívající z jehličí. Úkosem oka Moody zahlédl, jak se kus od něj Amycus chladně zachechtal a pak se otočil a zmizel mezi stromy. Silou vůle se donutil, aby pohlédl k místu, kam kotě dopadlo.

Po kameni stékal tenký pramínek krve.

Severus pomalu vystoupil z profesorovy mysli. 

Po tváři bývalého bystrozora stékala zpod stále ještě pevně semknutých víček slza.