Mapa života [Snoody, ✓]

17

Severus nevěděl, co na to říci. Mohl Alastora začít konejšit, že za nic z toho, co se stalo, nemohl, protože tu volbu nakonec učinil Frank... Ale s naprostou jistotou věděl, že by to nemělo žádný smysl. Otázka viny a neviny bude Alastora tížit už navždy, a především ani nebylo možné ji rozhodnout. Kdyby oni oba ve svém životě udělali jednu jedinou věc – jakoukoli věc – jinak, možná se to všechno mohlo odehrát úplně jinak. Nemuseli se nikdy potkat. Mohli se potkat, ale nezamilovat se do sebe. Mohli se zamilovat, ale rozejít se... Jakákoli volba z těch všech mohla vést k tomu, že by se běh světa změnil. Ale určitě k lepšímu? Byli by šťastnější, kdyby spolu nezůstali? Severus se domníval, že ne. Trápili by se celý život, a nepoznali ani těch několik prchavých okamžiků štěstí. Všechno na světě se děje z nějakého důvodu, a běh osudu není možné zvrátit. Všechno se děje přesně tak, jak se to dít má. Zbývá se jen ve vhodných situacích smát, anebo plakat.

„To ale není všechno, Alastore, že ne?" pobídl ho jemně do dalšího vyprávění. Tušil, že tohle ještě nebyl konec Moodyho příběhu, a že ho ten muž zoufale potřebuje alespoň jednou v životě někomu říct.

Moody se na něj nepodíval. Měl oči stále sklopené ke svým rukám ukrytým v Severusových dlaních, na něž upíral zrak po celou dobu svého vyprávění. Představoval si, že to, co vidí, je jediný pevný bod vesmíru, který mu dává alespoň zdánlivý pocit jistoty. Kdyby se zahleděl jinam, mohl by se svět, v němž se poprvé odhodlal promluvit o svých nejhorších nočních můrách, rozkolísat a rozpadnout, a on by to už nikdy nedokázal vyslovit nahlas.

„Když jsem přistál v krbu Frankova domu, našel mě jeho domácí skřítek. Znal mě z mých četných návštěv a Frank věděl, že o mě v jeho rukách bude dobře postaráno. Dokázal mi sehnat pomoc a než přišli lékouzelníci od sv. Munga, zvládl mi ovázat nohu. Frankovo kouzlo přestávalo účinkovat a nebýt Brima – tak se Longbottomovic skřítek jmenoval –, dost možná bych tu už dnes neseděl, vykrvácel bych. Z těch týdnů, kdy jsem ležel u sv. Munga, si nepamatuju skoro nic. Buď jsem byl v bezvědomí, nebo mi podávali tišící lektvary, abych zapomněl na všechno, co se stalo, a mohl se v klidu uzdravovat. Ale potom, co mě propustili, na mě realita dolehla plnou silou. Celé další týdny jsem proležel doma a plakal jsem. Brečel jsem jako malé dítě, nejdřív pro Franka, pak i Alici, pro jejich malého synka, který kvůli mně v podstatě osiřel, pro svou vlastní hloupost, že jsem to dopustil, pro zlobu, která ovládá svět, a nakonec jsem brečel pro svou slabost, jež mě nutila brečet.

Byl to začarovaný kruh a Merlin ví, že v té době jsem měl k „Pošukovi Moodymu" blíž, než kdy dřív. Někdy jsem přemítal, jestli poznám, když se zblázním, a ta myšlenka mi často nedávala spát. Trpěl jsem nespavostí a pořád nad tím přemýšlel. Jaké to bude, překročit tu hranici? Bude to nějaký konkrétní okamžik, nebo si to uvědomím, až už budu dávno za ní? Nebo co když jsem se už zbláznil, a jen to nevím?

Jenže týdny plynuly a přerůstaly v měsíce, a já se začal uzdravovat. Fyzicky už jsem na tom dávno byl docela dobře, noha se zahojila a zůstal jen nevzhledný, ale funkční pahýl, se kterým se dalo hýbat a časem snad i chodit, s vhodnou protézou. O oko jsem přišel, ale pořád jsem měl druhé, a po letech jsem nakonec zjistil, že kouzelné oko je vlastně víc než přijatelnou náhradou za to pravé. Musel jsem se naučit vnímat prostor jedním okem jinak než dvěma, a rozlišovat, co je skutečné a co je jen iluze očarovaného oka, ale jakmile jsem to jednou zvládl, už mi nepřekáželo, a mnohokrát mi pak zachránilo život. Jenže můj psychický stav byl stále mizerný, a bylo to jen mou vinou. Utápěl jsem se dobrovolně ve svém neštěstí, zpřetrhal kontakty s ostatními, odešel z Ústředí, jen abych mohl zůstávat doma a užírat se samotou, která naplňovala můj byt. Chtěl jsem se týrat za svůj vztah k Frankovi a za jeho osud. Svým zvráceným způsobem mi v tom smutku bylo dobře, potřeboval jsem ho k přežití.

A tak jsem po měsících od té události začal za Frankem chodit ke sv. Mungovi do sanatoria duševně chorých. Nikdo o tom nevěděl, vybíral jsem si časy, kdy jsem se nemohl potkat s jeho rodinou. Nesnesl bych konfrontaci s někým, komu jsem Franka vzal. Nikdy mě už nepoznal, ale stejně jsem za ním celé ty roky chodil, protože jsem mu to dlužil. Slíbil jsem mu svůj život, a to jsem také dodržel, i když neměl tušení, že svůj slib plním. Žil jsem pak celé roky v ústraní, z úspor, které jsem měl, a své dny plnil návštěvami Franka, dokud mě Brumbál nepožádal o to, abych přijal místo učitele obrany proti černé magii. Jako bystrozor jsem dobře věděl, že Pán zla není mrtvý a jednou se vrátí. To místo v Bradavicích jsem vzal, abych, až se to stane, mohl chránit Frankova syna, Nevilla. Merlin ví, že kdybych se tím nesnažil ulevit svému svědomí, Barty Skrk by mě nezajal a Pán zla by tak možná nikdy nepovstal. Byla to další z mých chyb. A doufám, že už poslední.

To je vše, Severusi, co vám o sobě můžu povědět. Jsem teď jen smutný, zmrzačený muž, který v životě udělal spoustu chyb, a nikdy si je nepřestane vyčítat. Jediné, co mi snad v životě zbylo, je vědomí, že jsem nikdy nikomu nechtěl ublížit vědomě. I když je to jen malá útěcha. Cesta do pekel je vždy dlážděna dobrými úmysly."

Severus byl naprosto odzbrojen. Nejen životním příběhem svého kolegy, ale především upřímností, s jakou mu ho sdělil, aniž by musel. Snad nikdy si ještě nepřipadal tak pohnutě, a zároveň cítil Alastorův nevýslovný smutek, jako by stále ještě prodlíval v jeho hlavě. Zoufalství z toho muže teď doslova čišelo, a Severusovi ho bylo tak líto, že by jeho osud bez váhání vzal na svá bedra. Jak je vůbec možné, žít tolik let s takovým pocitem viny?

A tak Alastora v náhlém popudu prostě objal. „Jste dobrý člověk, Alastore," šeptal mu a doufal, že ta slova zněla tak upřímně, jak je doopravdy myslel. Někdo, kdo bez protestů nesl tíhu všech svých špatných rozhodnutí, kdo se nesnažil vinu svalovat na okolnosti, přece nemohl být špatný člověk. Držel ho v objetí, cítil ruce, jež mu svíraly hábit na zádech, a slyšel, jak se Alastor tiše rozplakal. Slzy léčí, pomyslel si, jen plač. Sám ze sebe přitom byl zmatený, protože dřív by se každému muži, kterého by uviděl v takovém stavu, chladně vysmál. Ale tolik týdnů s Alastorem ho naučilo, že o pravém lidském neštěstí toho věděl dosud jen málo, a poznal, že býval nesnesitelně domýšlivý, když si myslel, že jeho dvojí služba ho opravňuje soudit všechno a všechny. Nevěděl o životě nic. To, co prožíval, byl pseudoživot, vzdálený realitě tolik, jak jen to šlo. Služba Voldemortovi i Brumbálovi byla z jeho dnešního pohledu tak absurdní, plná jen příkazů a jejich plnění, bez otázek, bez pohnutek... To nebyl normální život. Ten byl mnohem spletitější, plný vrcholů i příkopů, s milionem otázek, na něž neexistovala odpověď, a Severus toužil Alastorovi říct, že v testu jménem Život obstál. Nikdo jím nemůže projít zcela bez chyb.