Mapa života [Snoody, ✓]

15

Frank ležel tváří dolů. Nos měl přitisknutý ke studené kamenné podlaze a bolel, takže Frank předpokládal, že ho má buď zlomený, nebo minimálně ošklivě naražený. K podlaze ho stále tlačilo něco, co leželo na něm, a protože nemohl ani pootočit hlavou, nevěděl, co ho srazilo k zemi. Teprve o několik okamžiků později si uvědomil, že jeho kalhoty nasakují něčím mokrým a lepkavým, co mohla být nepochybně pouze krev. V končetinách však necítil žádnou bolest. 

Rychle se snažil vyprostit zpod Alastorova těla. Druhý bystrozor přerývaně dýchal a víčka měl pevně semknutá k sobě, byl tedy naživu. Jenže sotva Frankovi sjel zrak po jeho těle níž, uviděl, že pod Moodyho kolenem... není nic. Z toho, co kdysi bývalo kolenem samým, zůstala jen jakási beztvará krvavá hmota, a zbytek končetiny chyběl úplně. Zprostřed té kaše trčela rozštípaná slonovinově bílá kost. Udělalo se mu špatně. Ne kvůli otřesnému vzhledu toho zranění, těch koneckonců viděl už spousty – i mnohem horších. Ale až příliš jasně si uvědomoval, že nebýt toho, že se pro něj Alastor obětoval, mohlo tou lepkavou kašovitou hmotou být celé jeho tělo, na které jeden ze Smrtijedů mířil.

Musel jednat rychle. Zašeptal dvě rychlá kouzla, jedno na utišení nejhorší bolesti, druhé na zastavení krvácení. Nezabralo docela tak, jak by byl rád, aby zabralo. Zalitoval, že ve škole při hodinách kouzelnické první pomoci ani na bystrozorských zdravotnických kurzech nedával nikdy příliš pozor. Ne že by tuhle disciplínu nepovažoval za důležitou, spíš si ani nikdy nepřipustil, že může přijít den, kdy ji bude doopravdy potřebovat. Jenže na výčitky svědomí nebyl čas, a Frank tušil, že pokud se situace nějakým zázrakem neobrátí v jejich prospěch, už možná ani nebude. Hruběji, než chtěl, s Moodym zatřásl. „Alastore, prober se..." zasyčel na něj a Alastor skutečně otevřel oči, když nápor nejhorší bolesti pominul. Po chvíli se mu znovu zavíraly, ale Frank s ním nepřestával třást. „Poslouchej mě!" přikázal mu. „Teď to nesmíš vzdát, jinak se z toho nedostaneme. Můžeš vstát, když tě budu podpírat?" Rozlehlou místností se ozývaly blížící se kroky. „Zvládneš dál bojovat?" Alastor přikývl. „Dobře, tak na tři," řekl Moody a provlékl si Alastorovu paži kolem krku.

Odpočítal a napnul veškeré síly, aby Alastora zvedl na nohy. Poprvé si v plném rozsahu uvědomil váhu jeho těla. Alastorovy pohyby byly vždy tak graciézní a pružné, že bylo snadné zapomenout na to, že byl ve skutečnosti robustně stavěný a jeho pohyby tak byly v přímém rozporu s konstitucí těla. Zasupěl a na okamžik myslel, že se oba dva zřítí zpátky na podlahu, na poslední chvíli ale pád vybalancoval. Vzápětí na to ale musel vyslat několik obranných kleteb, protože Smrtijedi po nich znovu začali pálit, sotva se hlavy obou bystrozorů vynořily zpoza pohovky, za níž do té doby leželi.

Alastorovi to v narůstající kaluži krve, balancujícímu na jedné noze, klouzalo, a tak jeho kletby často nezasáhly cíl, ale snažil se svému příteli pomoci, jak to šlo. Najednou si něčeho všiml. Něčeho, co mohlo znamenat velký rozdíl mezi tím, zda tu dnes a možná navždy zůstanou, nebo budou žít. Když se všichni Smrtijedi včetně Jacka přiblížili, aby je konečně dostali v jejich dočasném úkrytu za pohovkou, otevřela se jim cesta k možnému únikovému východu – ke krbu, ze kterého se prve vynořil Jack. Na krbové římse spočívala malá mistička s rytinami, v níž byla vidět hrstička smaragdově zeleného, letaxového prášku. Stačilo jen překonat vzdálenost přes místnost...

Zatímco bojovali, snažil se Moody Franka na tuhle možnost upozornit, pokud možno nenápadně. Konečně si Frank krbu a misky také všiml. „Zvládneš nás chvíli ubránit?" zeptal se.

Alastor se zapřel o pohovku a rukou, kterou dosud měl přehozenou přes Frankova ramena, se pevně chytl opěrky. „Teď už místo šesti nohou bráním jen pět. To bych mohl zvládnout." Frank viděl, že je jeho kolega pořád ještě zelený bolestí, navzdory kouzlu, které na něj použil, ale zároveň věděl, že pokud Moody vtipkuje, bude v pořádku. Měl by o něj strach jedině vy chvíli, která by se přímo vybízela k černohumornému vtipu, a on by jí nevyužil. Pak by měl dost pravděpodobně před sebou pouze několik málo okamžiků života.

Frank se sehnul zpět za pohovku k Alici. Snažil se s ní třást, avšak její tělo zůstávalo zatvrzele bez reakce. Když nadzdvihnul její oční víčka, bulvy očí se protočily dovnitř hlavy, až bylo vidět jen bělmo.

„Franku, DĚLEJ!" vykřikl Alastor a Franka něco v jeho hlase, co se nebezpečně podobalo panice, u Alastora tak nevídané, přimělo zrychlit. „Ta mrcha se dotkla svého znamení!"

Frank na Alici namířil hůlku. „Enervate!", vykřikl a zostra ji přitom propleskl po tvářích. On nebyl princ z pohádky a ona nebyla princezna zakletá na hradě hlídaném roztomilým plyšovým drakem, aby si mohl dovolit ji budit něžně a pozvolna. Tady byli v podělaném dračím doupěti a draci už se vraceli pro svou kořist...

Důrazná facka Alici konečně probudila – zamžourala a když se jí zrak poněkud zaostřil, zeptala se: „Kde to jsme?"

Frank zavrtěl hlavou. „Není čas." Na to podsunul ruku, v níž držel hůlku, pod její kolena tak, aby stále mohl kouzlit, a druhou si omotal její hubené ruce kolem krku. Bez větší námahy ji zvedl a postavil na nohy, které se pod ní okamžitě napůl podlomily. Frank zaklel, ale nechal ji zavěsit se do něj po pravé straně, aby mohl zleva podpírat ještě Alastora. „Padáme odsud!" zvolal směrem k němu.

Za normálních okolností by místností proběhli za několik vteřin, ale v jejich stavu museli bojovat o každou píď, o níž chtěli postoupit. Frank byl obtěžkán vahou obou dvou, Moody zase musel navzdory bolesti, kterou cítil, pružně reagovat na smrtijedské kletby a bojovat za ně za všechny, protože Frank nebyl s takovou zátěží téměř schopen se mrštně ohánět po každé kletbě.

Konečně však byli u krbové římsy. Frank Alici postavil k ní, aby se o ni opřela, ale jen se po ní svezla dolů. „K čertu!" zvolal, zvedl ji znovu na nohy a dal jí opět z každé strany políček, až zamžikala. Efekt se ale dostavil, protože už se probrala natolik, aby s krbovou římsou coby oporou zvládla sama stát. Alastor se mezitím také opřel a dál vedl souboj se Smrtijedy, zatímco Frank se sehnul k ohništi a hůlkou si z nedalekého železného koše přivolával několik menších polen, aby pod nimi mohl rozdělat oheň. „Ignis!" zvolal nad ledabylou hranicí dřeva a z jeho hůlky vyšlehl plamen. Dřevo zvolna začínalo doutnat, ale plamen se stále nechytal, protože dřevo bylo očividně navlhlé. Ve všech velkých domech, jako byla Lestrangeovic vila, bylo těžké udržet teplo a sucho, vlhkost a plíseň si vždy našly svou cestu dovnitř. Frank do dýmajícího ohně začal foukat, aby se rozhořel, ale šlo to pomalu, příliš pomalu.

Zvenku se ozval dusot těžkých bot a oběma bystrozorům ve stejnou vteřinu došlo, že tohle je konec. Kroky se blížily a najednou se ve dveřích do místnosti zjevili i jejich původci, černě odění kouzelníci ve stříbrných rytých maskách, zobrazujících příšerné úšklebky. V tu chvíli dřevo konečně chytlo a rozhořelo se jasným plamenem. Frank vzhlédl od ohně. Zrak mu padl na Alici krčící se u krbu, pak na Alastora. Podívali se po sobě a na chvíli jako by se zastavil čas a utichla vřava souboje. Už bylo jedno, zda je některý ze Smrtijedů zasáhne svou kletbou, protože tohle byl konec, definitivní konec. Znovu se podíval na Alici. Na Alastora.

A pak nabral plnou hrst Letaxu do dlaně, vhodil ho do krbu a strčil Alastora dovnitř. „LONGBOTTOMŮV DŮM!!!" zařval.

Poprvé to byl Severus, kdo vzpomínku ukončil.