Mapa života [Snoody, ✓]

6

Přešlo několik dalších týdnů. K tomu ránu, v němž mezi nimi došlo k oné chvíli upřímnosti, se už ani jeden nevracel. Moody se vrátil ke svému obvyklému – sice nekonformnímu, ale zato alespoň vyrovnanému – chování. A Severus opět zkoumal jeho mysl s odstupem a povýšeností sobě vlastní. Ne snad proto, že by ji v sobě doopravdy cítil – jeho motivace se teď změnila a necítil už vůči svému kolegovi takovou zášť. Choval se tak nicméně proto, protože to Alastorovi ulehčovalo situaci. Severus byl mistrem v odhadování lidských povah, a pochopil, že kdyby Alastora litoval, šetřil ho a zacházel s ním v rukavičkách, zavdával by mu tak důvod k sebelítosti.

Čas běžel nejen v přítomnosti, ale i v minulosti. Vzpomínku za vzpomínkou se posouvali dál a dál v Moodyho životě, ale i v jeho kariéře bystrozora, k níž se dostali nedlouho po onom ránu. Během těch týdnů Alastor svému kolegovi vyjevil své bystrozorské začátky, kdy přišel sice k méně závažným úrazům, zato jich ale utržil poměrně vysoký počet. Zelenáče Ministerstvo kouzel posílalo spíše k jednodušším případům, dělali však spoustu začátečnických chyb, a ty je často stály zdravou kůži.

K mnohým šrámům přišel Alastor celkem běžným způsobem – několikrát ho zranil lapka, který se někde snažil krást, a na útěku pak kolem sebe bez rozmyslu metal kletbami, aby bystrozorům unikl. Často končívaly mnoho stop od míst, kam měly dopadnout, jiné si ovšem našly svůj cíl s obdivuhodnou přesností, jež ovšem byla spíše dílem náhody než přesné mušky.

Dalších několik ran mělo kurióznější původ. Jednou na Ústředí bystrozorů přiletěl stručný oběžník. Byl to někdo z Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory a prosil své kolegy o pomoc s jedním případem. Odbor objevil v jedné zapadlé uličce ve Whitechapelu opuštěný dům, kde jakýsi pokoutný obchodník s veškerým možným zbožím držel nelegální množírnu ropušníků Scamanderových (byli pojmenováni podle svého proslulého objevitele). Odbor byl schopný zajistit jejich bezpečný odchyt a převoz do rukou zkušeného magizoologa, ale potřeboval, aby bystrozoři přijeli zatknout onoho pochybného chovatele. Alastor se tam vydal ještě s jedním svým kolegou a tříčlennou skupinou pracovníků Odboru. Zprvu vše probíhalo dobře, pak ale jeden ropušník mladičkého, nezkušeného ministerského magizoologa kousl a utekl. V nastalém zmatku, když se jej ostatní pokoušeli odchytit, jich z klece vyklouzlo ještě několik. Ve snaze utéct pak požahali jedem na povrchu své strupaté kůže Moodyho, který jim podle jejich zvířecího instinktivního úsudku stál v cestě ven. Ropušníci už byli dospělí a jejich jed dosáhl maxima svého účinku, takže si Moody několik dnů poležel u svatého Munga, než se mu spáleniny podobné těm od žíravin zahojily. Napořád mu však zůstaly sice drobné, nicméně však ošklivé kruhové jizvičky na lýtkách.

Pak jednou večer, když měli se Severusem mít další „léčitelskou" schůzku, si Moody nesedl do křesla, kde po první zkušenosti se silou oživených vzpomínek, pod jejichž vlivem omdlel, obvykle absolvoval všechny jejich „výlety" do minulosti, ale zůstal stát uprostřed místnosti. Na chvíli zaváhal, jakoby v rozpacích, než uchopil lem svého hábitu, a přetáhl si ho přes hlavu.

Severus na chvíli oněměl šokem. Tam, kde lidé obvykle mívali hrudní koš, byla levá strana Moodyho hrudi ošklivě znetvořená. Žebra, obvykle tvarovaná do půlkruhů, svírala v několika místech nepřirozené úhly, a tam, kde měla být levá ledvina, znatelně kus masa chyběl. Kůže byla v těch místech svraštělá a na jiných zase tak vypnutá, že to vypadalo, jako by měla každou chvíli prasknout. Byla také mírně zarudlá a leskla se jako kus dřeva ohlazený prudkým příbojem.

„Proboha..." zašeptal Severus. Jako v transu k profesorovi přistoupil a konečky štíhlých prstů se dotkl místa, kde vyhlazená kůže přecházela ve varhánky jizvy táhnoucí se po celém boku. Přejížděl jimi po znetvořené tkáni a otřásl se, když bříška prstů narazila na vyčnívající výstupek zpřelámaného žebra. Vůbec mu v tu chvíli nepřišlo na mysl, že jeho dotek je možná až příliš intimní, nepatřičný. Rozsah zranění ho děsil a zároveň fascinoval, něco takového nikdy neviděl. Okamžitě mu bylo jasné, že tohle je zranění, které si Moody neudělal ani na kole, ani neopatrnou manipulací s nějakým zvířetem. Stopy černé magie byly naprosto zřetelné, nezpochybnitelné.

„Kdo vám to udělal?" pronesl do ticha v místnosti a stáhl ruku rychle zpátky, když si uvědomil, že možná překročil meze. „Můžu?" dodal ještě, a aniž by si to uvědomoval, bylo to poprvé, co požádal o dovolení použít na Moodyho nitrozpyt. Počkal na pomalé přikývnutí, pak polohlasně zamumlal zaklínadlo a velice jemně pronikl do bystrozorovy mysli.

Alastor seděl na Ústředí sám, když zazvonil telefon.

Bylo to už v době, kdy byl Alastor zkušeným bystrozorem a jeho nováčkovské dny dávno skončily v propadlišti dějin. Během let se z něj vyklubal člověk posedlý svou prací, a tak bylo pravidlem, že v bystrozorské kanceláři zůstával pozdě do večera, i když už všichni jeho kolegové byli dávno doma a seděli se svými rodinami u večeře.

Severus ucítil slabý záchvěv osamění, na které si Moody v okamžiku, kdy mu tuhle vzpomínku ukazoval, vzpomněl. Podle všeho na rozdíl od ostatních neměl, ke komu by se vracel, a tak z práce nepospíchal.

Bystrozor potlačil zívnutí, krátkým pohledem na závěsné hodiny zjistil, že je už skoro půl desáté, a líně zvedl sluchátko telefonu.

Mistra lektvarů přítomnost telefonu překvapila. Telefony v kouzelnickém světě zkrátka neměly místo a on nějaký viděl naposledy ještě jako dítě doma v Cokeworthu, odkud pocházel. Jeho otec byl mudla a nikdy se tak docela nenaučil žít v čistě kouzelnické domácnosti, proto si ponechával některé mudlovské předměty a přístroje. Severusovi to přišlo (tenkrát i teď) nepochopitelné – on sám považoval mudlovské vynálezy oproti magii za podřadné a nechápal, že někomu kouzla k životu nestačí. Moody zřejmě tok jeho myšlenek uprostřed svého vědomí zachytil, protože mu neverbálně, jen ve své mysli, stručně vysvětlil, kde se na Ústředí telefon vzal.

Kvůli důslednému utajení kouzelnické společnosti vlastnili ministerští bystrozoři telefon napojený na mudlovskou záchrannou službu a linku bezpečí. Nestávalo se to naštěstí moc často, ale někdy mudlové ohlašovali události, které považovali za „paranormální". Bystrozoři pochopitelně věděli, že tato paranormálnost měla zpravidla původ v tom, že někdo použil v přítomnosti mudly magii. Když takový rozhovor zachytili, vypravili se na místo a všem příslušníkům policie nebo záchranky pozměnili paměť tak, aby událost, ke které vyjeli, měla nějaké racionální vysvětlení, a poslali je zpět. Potom se sami postarali o vyřešení případu.

Moody chvíli poslouchal. Volala nějaká žena a bylo jí špatně rozumět, protože její řeč přerývaly vyděšené vzlyky. Zněly dvojhlasně – jeden tón bezpochyby patřil jí, druhý se ozýval jaksi zpovzdálí a měl ještě dětské zabarvení. Mladý bystrozor si povzdechl. Případy, kde figurovaly děti, neměl rád, protože při nich na svých bedrech cítil dvojnásobnou tíhu a zodpovědnost za to, aby dopadly dobře. Žena v telefonu se právě hlasitě vysmrkala a nadiktovala mudlovské dispečerce svou adresu. Pak začala přerušovaně vysvětlovat, že u nich doma se objevil nejspíš nějaký šílenec, který před sebou máchá jakýmsi klacíkem a tvrdí, že je musí zabít. Spolu s malou dcerou se před ním schovaly a zamkly v koupelně.

Pak žena pronikavě zaječela. „Proboha! Je tu, JE TU!" vřískala a hlas jí hrůzou přeskakoval až na hranici slyšitelnosti. „Zámek se sám otevřel! Přijeďte... prosím!"

Pak bylo slyšet už jen cvaknutí a chrastění, jak telefon ženě vypadl z ruky. Moody si přidržel sluchátko ramenem u ucha pro případ, že by se ještě ozvala, a ze stolu vytáhl kouzelnický plánek města. Jakmile našel místo s adresou, kterou žena udala, s hlasitým lupnutím se přemístil.