Mapa života [Snoody, ✓]

20

Severus se volným krokem vracel ze sovince do své pracovny a třel si hřbet ruky. Výr virginský, kterého pro doručení zprávy vybral (a který se mu, aniž by to Severus věděl, svým rozmrzelým podmračeným výrazem nesmírně podobal), ho pořádně klovnul, ledva zjistil, že po něm Severus chce nějakou práci, ale nenese mu žádné soví mlsky. Profesor lektvarů nikdy zvířatům nevěnoval žádnou zvláštní pozornost, ale po téhle zkušenosti se v duchu usnesl, že při příští návštěvě v Prasinkách nějaké soví pamlsky koupí do zásoby, jen tak pro jistotu, že by zase natrefil na mimořádně povýšenou sovu.

Když profesor došel do svých komnat, pečlivě za sebou zavřel a zamkl dveře a vešel do laboratoře. Vzduch se stále zdál nazlátlý a z kotlíku pableskovaly na strop zlaté skvrnky a poskakovaly jako dětská stínohra. Severus si sedl na židli, která byla přistrčená k pracovnímu stolu, na němž kotlík stál, a povzdechl si. V duchu si začal přehrávat seznam lektvarů, jež znal, a vybíral z nich ty, které měly také zlatou barvu. Nebylo jich mnoho, v podstatě jen jeden lektvar, který těsně po uvaření mizel a bylo velice složité ho použít včas, a pak felix felicis, tekuté štěstí, které mělo na jeho vkus až příliš entuziastické účinky. Teoreticky měl člověk po jeho vypití mít po určitou dobu neobyčejné štěstí, ve skutečnosti se ale jeho uživatel v tu chvíli stal zároveň lehkovážným a nezodpovědným, takže kolikrát zapomněl usilovat o to, kvůli čemu lektvar použil. Každopádně ani jeden z lektvarů Severus nemohl použít, protože byly příliš nápadné svými vlastnostmi nebo účinky.

Nakonec se rozhodl pro nejjednodušší možné řešení. V dalším kotlíku ohřál čistou vodu a ze stolu s bylinkami postupně otrhal několik různých snítek – meduňku, citronovou trávu, měsíček a velkou hrst máty. Přihodil je do kotlíku a nechal vyluhovat, zatímco se otočil k poličce s různými karafami, dózami a prachovnicemi se zabroušeným hrdlem. Chvíli očima prohledával pečlivě nadepsané štítky, než našel, co hledal: BROUKOVEC ZLATOKŘÍDLÝ. Navzdory svému názvu nešlo o hmyz, nýbrž sušené oddenky rostliny, jejíž květy nápadně připomínaly tělíčko bachratého brouka se zlatými krovkami. Nebyly téměř k ničemu dobré a Severus si nepamatoval, že by je kdy používal – vesměs jen obarvily libovolnou tekutinu, plyn nebo prach na zlatou barvu, a tak je využívali nejčastěji kouzelníci zabývající se výrobou žertovných předmětů a ohňostrojů. Severus pár oddenků vyklepal ven a nakrájel je na menší kusy, aby se lépe vešly do hmoždíře, kde je rozdrtil na prach, který pak vsypal do kotlíku. I pár zrnek by stačilo, aby se tekutina v něm obarvila zlatavou barvou, ale mistr lektvarů přísadou nešetřil, a tak teď tekutina vypadala jako rozžhavené zlato.

Když byl hotov, naběračkou trochu odvaru přelil do malé skleněné lahvičky, a pečlivě ji zazátkoval. Kotlík pak odnesl do menší místnůstky vedle laboratoře, která mu sloužila jako spíž. Ještě mu trochu času zbývalo, a tak se ve svém obývacím pokoji posadil na pohovku, kroužil v prstech sklenicí whisky, kterou si předtím nalil, a přes broušené sklo se díval, jak se tekutina uvnitř přelévá a víří. Alastor Moody rozhodně nebyl jediný, kdo dnes potřeboval kapku zlatavé tekutiny.

Zdálo se mu to jako hodiny, ale nemohly uplynout ani minuty, než se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře a po Severusově výzvě vstoupil dovnitř Moody, v obličeji značně sinalý. Severusovi poskočilo srdce, protože si až příliš jasně uvědomoval, že profesorova nervozita brzy získá opodstatnění, a stane se tak právě jeho rukou. Ale jednou se rozhodl.

Položil prázdnou sklenici na nízký stolek před sebou, vstal a pokynul nově příchozímu, aby ho následoval do laboratoře. Moody za ním vstoupil do pracovny. Chřípí se mu rozšířilo, když nasál omamnou vůni vznášející se ve vzduchu.

„Myslíte, že se to povedlo?" zeptal se neznatelně roztřeseným hlasem.

„Nevím," řekl Severus, a byl rád, že nemusel lhát. Možná si mohl myslet, že ano, ale vlastně doopravdy nevěděl, zda má lektvar takové účinky, jaké si od něj sliboval.