Mapa života [Snoody, ✓]

10

Severus se pomalu probouzel do šera místnosti. Strop v jeho ložnici byl očarován podobně jako klenba Velké síně tak, aby odrážel venkovní oblohu jako zrcadlo. Teprve začínala světlat do nového dne, proto když Severus otevřel oči, zjistil, že musí být ještě velice brzy. Nanejvýš pět ráno. Bezcílně očima bloudil po obloze a přemítal, co ho vlastně probudilo. Nebylo to nic určitého, snad jen jakýsi pocit nebo myšlenka. Jisté však bylo, že se mu už nedařilo znovu usnout, a obloha se nad ním projasňovala čím dál rychleji. Otráveně protočil očima a vstal. Nespavost nesnášel, protože chvíle mezi probuzením a začátkem výuky byly chvílemi, které musel trávit o samotě se svými myšlenkami. A protože v jeho životě neexistovalo mnoho hezkého, na co by mohl myslet, bylo pro něj milosrdenstvím, když takové chvíle trvaly co možná nejkratší dobu.

Jen v kalhotách opustil ložnici a přistoupil ke krbu ve svém obývacím pokoji. Byl vyhaslý a popel v něm chladný, protože domácí skřítci obvykle v krbech podpalovali až mnohem později ráno. Klekl si a z koše opodál vytáhl pár menších polínek, z nichž na starém popelu v ohništi vyrovnal úhlednou hraničku. Každý kousek dřeva kladl pečlivě na své místo s precizností pradávných stavitelů pyramid. Mohl by to v mžiku udělat kouzlem, ale rád se zaobíral manuální prací. Soustředit se na jeden jediný úkol mu pomáhalo zahnat nepříjemné myšlenky, které se neodbytně dobývaly na hradby jeho mysli. Když hromada dříví dosáhla svého vrcholu, nahmatal na krbové římse křesadlo, a o chvíli později se už místností šířilo příjemné měkké světlo, pro které oheň rozdělal spíše než pro teplo z něj. Naopak, zima mu dělala dobře. Mrazení na holých zádech, které teď cítil, probouzelo a zbystřovalo jeho smysly, umožňovalo mu přemýšlet bryskněji.

Když se oheň pořádně rozhořel, ustoupil od něj a z poliček rozsáhlé knihovny si na svůj pracovní stůl přinesl několik starých svazků. Pustil se do četby a pergameny před ním se začaly plnit jeho úhledně napsanými poznámkami. Pocítil prostou radost z vlastní práce. Vzpomněl si při ní na doby svého studia, kdy vylepšoval svou učebnici lektvarů a doplňoval ji o lektvary nové. Úplně během těch posledních let zapomněl, jaké potěšení mu sestavování nových konstitučních lektvarů působilo. I když by to nikdy nepřiznal, vyučování lektvarů ho bavilo – Severus ji bral jako své poslání, protože věděl, že lektvary jsou jedním z nejmocnějších a nejsložitějších odvětví magie, a proto dbal na to, aby se mu studenti naučili důkladně. Ale sám občas postrádal dny, kdy se lektvarům věnoval v praktickém slova smyslu, a při vší skromnosti věděl, že lektvary, které vymyslel, byly díky jeho nadání výjimečné.

Byl tak ponořen do práce, že úplně zapomněl na čas, a ze soustředění ho vytrhlo až podivně neohrabané zaklepání na dveře. Než otevřel dveře, rychle z věšáku stáhl svůj hábit a přetáhl si ho přes hlavu. Dveře otevřel přesně ve chvíli, kdy na ně zamířil Moodyho loket, kterým se vlivem přeplněných rukou snažil znovu nemotorně zaklepat.

„Severusi!" vydechl úlevně a přitáhl loket zpět k tělu, snaže se vybalancovat rozkolísaný hrneček na podšálku, jejž držel v pravé ruce. „Už jsem si myslel, že ještě spíte, když jste nebyl na snídani a neotvíral jste. Můžu?"

Severus mu jen bezeslovně ustoupil z cesty, aby mohl profesor obrany projít dovnitř, a zavřel za ním dveře.

„Měl jsem práci," dodal na vysvětlenou.

Moody pokýval, ale neptal se, o jakou práci šlo. „Myslel jsem, že by vám přišlo vhod něco k jídlu. A také jsem vám chtěl oplatit vaši minulou laskavost. Tentokrát si tedy na domácího skřítka zahraju já," usmál se na lektvaristu vlídně. „Přinesl jsem vám kávu. Černou," ukázal na šálek. „A také topinky a pár grilovaných párečků. Brumbál tvrdil, že jsou vynikající."

„S ohledem na Brumbálovy obvyklé stravovací návyky bych byl velmi obezřetný. Učitel obrany proti černé magii nikdy nevydržel déle než rok, takže je možná na místě mít se na pozoru. Třeba se vás Brumbál snaží otrávit."

Moody na lektvaristu krátce překvapeně pohlédl. Pak ale spatřil pobavené jiskry v Severusových očích a poznal, že takhle se projevuje lektvaristův jako troud suchý humor.

Ušklíbl se. „Mě ne – vás. Říkal jsem mu, že jdu za vámi. Tak si sedněte, najíme se."

Severus ho poslechl a usadil se do jednoho z křesel. Slabě mu zakručelo v žaludku a on si uvědomil, že má po velmi dlouhé době opravdový hlad. Většinu času nemíval k jídlu chuť. Chvíli pak snídali v tichosti přerušované jen cinkáním vidliček o talíře.

„Děkuji za snídani," ozval se Severus, když dojedl.

Moody se na něj usmál. Poděkování od Severuse? V životě by si nepomyslel, že se něčeho takového dožije... „Prosím. Rádo se stalo." Vytáhl hůlku, aby nádobí poslal zpět do kuchyně. „Zatím se cítím dobře," pokračoval. „Pokud Brumbál ty párečky neočaroval nějakým kouzlem se zpožděným účinkem, pak jsme zřejmě přežili."

Severus pokrčil rameny. „Očividně. Zbytek života bychom ale mohli strávit smysluplněji než klábosením o klobáskách."

Moody při těch slovech málem vyprskl smíchy a vysloužil si tak lektvaristův káravý pohled, proto hned zvážněl. „Já vím. Měli bychom se pustit do práce. K tomu oku a noze se váže nejdelší vzpomínka a myslím si, že kdybychom to dnes nestihli a já měl vzpomínat znovu, už bych k tomu nesebral odvahu."

Severus si dobře všiml – už když Moody stál ve dveřích –, že je bývalý bystrozor očividně nervózní, stejně jako poslední dobou při každé jejich schůzce, ale vypadal dnes zároveň mnohem odhodlaněji než kdy dřív. To byla dobrá zpráva. Vypadalo to, že konečně nadešel den, kdy nashromáždí veškerý materiál, který mu pomůže sestavit dostatečně účinný lék. Zvedl se ze svého místa a přisedl si k Alastorovi na pohovku. Bývalému bystrozorovi v očích svítily obavy, ale tentokrát také něco, co tam předtím nebylo – naděje, že se blíží začátek konce jeho starého života.

„Připraven?" zeptal se Severus. Moody mlčky přitakal. „Podejte mi ruku..." nakázal mu.